Tato historka se tentokrát netýká mých dětí, ale jiného člena rodiny. Poněkud staršího než mé děti, a přesto či právě proto je tato historka velice zábavná, skoro až neuvěřitelná. Přesto se opravdu stala… Naše „akční“ máti zase vymyslela novou práci pro našeho tatínka v důchodu. ZASE budovali. ZASE předělávali, a to ZASE obývák a ZASE se jednalo o podlahu, takže museli ZASE všechen nábytek, všechny stojací hodiny, všechny kytky i stolečky pod ty kytky, všechny mosazný koně i s těmi jejich mosaznými povozy, všechny šavle, všechny sošky i sochy, všechny velký a malý skříňky i ty pidiskříněčky, truhly i piditruhličky, zkrátka všechny máminy vopičárny… teda pardón „dekorace“ musely ZASE vystěhovat ven z obýváku. Zbytek bytu měli tudíž naprosto zahlcen – ve všech místnostech, kde byla jen trocha místa, plác ho a narvali tam něco z obýváku.
Do toho všeho chaosu naráží náš důchodcovský tandem na „technický“ problém. Plovoučka, co si vybrali, je sice nádherná, bohužel při položení na původní povrch – parkety – je až moc plovoucí, takže musejí parkety vyrvat ven. Potom zjišťují, že povrch pod parketami je samá díra, tak to zavezli něčím, co vypadalo jako drobný bílý štěrk, na to pokládali ohromné dřevotřískové desky, ty pak vrtali do betonu… No prostě taková klasická odpočinková práce pro dva důchodce. :o)
Není se tedy čemu divit, že po této „odpočinkové práci“ – tahání pytlů štěrku, velkých dřevotřískových desek atd. jsou oba dva naprosto nejen neodpočatí, ale také dost „vorvaní“.
V noci, tedy přesně v půl třetí ráno, nás z poklidného nočního spánku tak trochu probral dunivý rachot plechu. Hned potom ale bylo ticho, takže jsme opět usnuli. Najednou noční ticho proťalo táááhlééé hlasité šeptání mojí matky: „Mííííílóó, pusť mě prosím dovnitř. Halóóó Míílóó, otevři mně!“
Můj manžel se začal hrabat z postele a se slovy: „Co se to tam zase proboha děje?!“ se pomalu šoural k oknu naší ložnice, která je přímo nad ložnicí mých rodičů. Do toho jsme uslyšeli naprosto konsternovaný a totálně vykolejený hlas našeho otce: „Co tam děláš?!?!“
Když se manžel došoural k oknu, tak nevěřil vlastním očím. Dole pod okny poskakovala jeho tchyně v pyžamu, třením dlaní o ramena se snažila zahřát, aby jí nebyla zima, a vykřikovala směrem k oknu, kde stál konsternovaný Míla: „Pojď mně otevřít, dveře jsou zamčený, já nemůžu dovnitř!“
V tuto chvíli si asi kladete stejnou otázku jako Míla tenkrát v noci: „A jak se tam proboha dostala, když jsou dveře zamčený?“ Odpověď je naprosto jednoduchá, zato tím méně uvěřitelná! Moje osmapadesátiletá matka vyskočila v půl třetí ráno z okna ložnice ven!
A PROČ? Protože se jí chtělo čůrat!!!
A PROČ? Protože jí to v tu chvíli přišlo (jak později vysvětila) jako nejkratší cesta!
Stejně jako ostatní pokoje byla i ložnice zarovnaná nábytkem a jinými „dekoracemi“ z obýváku, takže když „vorvaná“ a rozespalá máma v půl třetí ráno vyrazila na WC a cestou narazila na několik svých obývákových dekorací, tak v rozespalosti usoudila, že nejkratší cesta na toaletu nevede přes ložnici a předsíň, ale skrz okno.
Z okna seskočila na plechovou stříšku garáže (ta dunivá rána, co nás polo-probrala ze spánku) a z ní do okrasné skalky, kde se při pádu do rododendronu teprve dokonale probudila….
Je naprosto neuvěřitelné, že z té plechové stříšky, která je široká ani ne padesát centimetrů, neschrastila dolů na beton před garáží…!!
Možná to časem opravdu skončí tak, že budeme muset našemu důchodcovskému tandemu nechat voperovat nějaký čip kamsi pod kůži, který spustí alarm, jakmile opustí v noci postel a namíří si to jinam, než do vnitra bytu. :o)
