Sestry v akci

Jezdit na „dámskou“ se dá v každém věku. Důkazem toho jsou moje máma a moje teta. Nedávno se vrátily z jedné takové dámské, což byl wellness víkend v lázních v Luhačovicích. Tenhle balíček si teta sama vybrala a od všech svých dětí a neteří ho dostala ke svým šedesátinám.

Moje teta a moje máma jsou vyloženě klasické sestry – to znamená, že každá je úplně jiná. Teta je klidný, spíše tichý introvert – „řešílek“ a „rozebírálek“ – a moje máma je neposedný, hlučný extrovert, řídící se celý život hesly: „Nic není problém!“ a „Řeš problém, až nastane.“

Na cestu vyrazily v sobotu ráno asi kolem sedmé hodiny ranní. Pro moji tetu normální ranní čas, pro moji mámu, zvyklou vstávat nejdříve kolem deváté hodiny dopolední, to byla spíše hluboká půlnoc. Vyvrávorala z baráku úplně vykolejená, s ještě víceméně slepenýma očima, nepřítomným výrazem v obličeji, bez snídaně a spíše otrávená. Nastoupila do tetina pidi Kia auta, kde za volantem nadšením rozzářená teta hlaholila: „Dobré ráno!“

Jak teta řídí auto je kapitola sama pro sebe. Je to přesně ten druh motoristy, kterého když na silnici potkáte, tak bezpečně do dvou minut vypěníte. Na volantu v podstatě leží, aby měla obličej, co nejblíže přednímu sklu, zásadně nepředjíždí traktory a jiná velká auta mimo dálnici, zásadně neodbočuje na rušných křižovatkách vlevo (radši jede rovně a pak se složitě vrací) a zcela určitě ji nezastihnete mimo dálnici jet více jak šedesátikilometrovou rychlostí – opravdu „pirát silnic“. :o)

Máma tohle všechno věděla, a proto se dopředu děsila cesty do Luhačovic. Teta totiž své pidi auto řídí pouze sama a nikoho k volantu nepustí. Naštěstí od nás ze vsi na dálnici to má teta „nadřený“, takže potud se mámě držel žaludek, tam kde má. Zato když jsem pak mámě volala kolem desáté hodiny, hned mně došlo, že již zřejmě opustily dálnici. Už po hlase byla máma silně nervózní, odpovídala holou větou a několikrát během našeho hovoru doslova vyštěkla na tetu úsečné dotazy a konstatování. Jako třeba: „Narveš tam tu čtyřku nebo sis dala závazek, že jedem až do Luhačovic na trojku?!?“ nebo když po chvíli dojely zřejmě někam na křižovatku: „Jestli budeš do toho prava koukat ještě další minutu, tak se ti splní sen a už tam stoprocentně něco vyjede!!“

Bylo mi jasný, že v tomhle rozpoložení je naprosto nesmyslné probírat s mámou po telefonu, jak se jim jede, a radši jsem hovor ukončila s tím, že zavolám znova večer.

A ženský zatím drandily dál. Teda drandily, teta jede s rozvahou, to znamená, že když si není jistá kudy dál, tak se zeptá. V každé obci si teta vyčíhla nejméně dva (podle ní) domorodce, aby s nimi zkonzultovala, jestli má opravdu pokračovat po té jediné, a tudíž „hlavní“ silnici, co se táhne středem obce. Máma měla na kolenou rozloženou mapu, ve které se v pohodě orientovala a přesně věděla, kudy mají jet, přesto teta neustále stavěla a ptala se kudy dál. Máma ten marný boj s tetou za chvíli vzdala. Když totiž už asi po šesté, co teta přibržďovala u nějakého domorodce, a máma jí už po šesté říkala: „Nééé, neptej se, já vím kam! Mám přece mapu! To je jasný, že máš jet rovně dál a neuhýbat na tu štěrkovou cestu mezi ploty!“ a teta přesto zastavila, stočila okénko a s milým úsměvem a se slovy: „Dobrý den, prosím Vás, vypadáte, že to tu znáte…“ se stejně optala kudy dál na Luhačovice, tak si máma zakázala se dál nervovat. Nařídila si, že je na výletě, že se nebude vytáčet a fakt, že tuhle jízdu doslova protrpí, bude brát jako ten největší dárek, co mohla ségře k těm šedesátinám dát. Proto další brždění a stahování okénka již nekomentovala, jenom hlasitě a zhluboka prodýchávala.

Touhle jízdou, se zastávkami kratšími než má bus od MHD, dojely až do vsi, kde na tetu čekala zrada. V celé obci nezahlédly ani živáčka! Nikde ani noha, u které by teta mohla přibrzdit, stáhnout okénko a poklábosit o cestě do Luhačovic. Zato uprostřed vsi byla najednou ohromná vrata otevřená dokořán a za nimi něco jako bývalé JZD. Teta rozradostněně zvolala: „Tam se zeptáme!“ a už se svým pidi autem namířila doprostřed vrat. Máma se snažila chabě namítat, že opravdu není nutné se kohokoliv na něco ptát, že cesta, po které jedou, nikam neuhýbá, nikde se nerozděluje, a tudíž tady není ani jediná důvodná pochybnost, že by nejely správně. Teta ale chtěla mít jistotu, a proto tvrdošíjně pokračovala s pidi autem dál za vrata na ohromný dvůr, hnaná vidinou, že polapí domorodce a zeptá se.

Uprostřed dvora teta zastavila a počáteční nadšení se jí postupně vytrácelo z tváře, protože na dvoře kromě zaparkovaných traktorů a jiné zemědělské techniky už nebylo zhola nic jiného, natož živé duše. Máma s pocitem zadostiučinění ze své sedačky spolujezdce suše poznamenala: „No vidíš, tak tady si asi s nikým nepokecáš, tak to otoč a jedeme dál, jak jsem říkala.“ Jen co teta auto otočila, ohromná vrata se najednou sama začala zavírat a než k nim dojely, tak byla úplně zavřená!

Teta zamžikala očičkama a ještě víc nalehla na volant, aby ještě lépe viděla na zavřená vrata před sebou, a moje máma nevrle zahučela: „Tak a máš to, vosle! Teď to tu zavřeli a my tu budem stát do pondělí!“

Teta vyděšeně vydechla: „Co budeme dělat?“

„No co, co? Nic! Počkáme, až nám někdo otevře,“ řekla máma a obě se začaly rozhlížet po liduprázdném dvoře, kdo že jim teda ty vrata otevře. Stály tam tak minutu, dvě, tři… a furt nic. Tak vystoupily a šly k těm vratům, jestli na nich není nějaká klika nebo čudlík, kterým by šly otevřít. Čudlíky by byly, ale po jejich zmáčknutí se nic zvláštního nedělo. Teta začala panikařit: „My se odtud opravdu nedostaneme! Co budeme dělat?“

„Počkáme si, až ten vtipálek, co se schovává za nějakou záclonou v oknech, otevře ty vrata!“ řekla máma a obě začaly prohlížet okno po okně v baráku, co stál za traktory. Jenže vtipálka nenašly. Tak zkusily za vrata tahat silou, pak to zkusily ještě větší silou a vrata pořád nic. Pomalu začala panikařit i moje máma, načež se rozhodly dvůr více propátrat. Někde prostě musí být nějaká cedulka se jménem a číslem, kam když zavolají, tak jim někdo otevře! Naštěstí vzadu za barákem objevily přerušený plot a mohly tudy i s tetiným pidi autem v pohodě vyjet ven.

Do hotelu přijely plné dojmů – teta z toho, že byla málem zavřená a máma ještě stále otřesená z toho, jak teta řídí auto. Když dorazily na recepci hotelu, teta se paní recepční představila a informovala jí o tom, že tu má zarezervovaný víkendový wellness pobyt. Recepční se na ně velice udiveně podívala a zcela neprofesionálně jí ujelo: „No vás jsem teda nečekala!!“

Teta s mámou se na sebe nechápavě podívaly a teta s mírnou podrážděností v hlase paní recepční odpověděla: „Jak jste nás nečekala?“

Recepční se začervenala a trochu koktavě pronesla: „Já se velice omlouvám! Já… já jsem to nijak nemyslela. To je samozřejmě vaše věc, do toho mě nic není… ehm… No já jsem, víte.. ehm.. jen jsem si představovala trochu jinou dvojici na ten Valentýnský balíček!“

„Jaký Valentýnský balíček?“ nechápala teď pro změnu zase teta a moje máma si začala myslet, že se jí tou tetinou zastávkovou jízdou otupil mozek natolik, že vůbec nechápe, o čem se to tady mluví..

„No mám tady poznámku u vašeho jména, že jste si objednala Valentýnský wellness balíček pro zamilované,“ vysvětlovala paní recepční a mámě najednou došlo, o čem je tu celou dobu řeč. A proto se, se vší vehemencí vložila do hovoru: „Ale my jsme sestry!!“ řekla a hlas jí trochu přeskočil údivem, že by si snad někdo mohl myslet něco jiného. A teta rychle dodávala: „Jo, jsme sestry a dokonce pokrevní sestry! Každý říká jak, jsme si podobný!“

Podotýkám, že moje máma je blondýna, teta zrzka a zcela určitě si nejsou podobné ani trochu. Paní recepční se tvářila, jakože „chápe“, že jsou sestry, a pokud tedy trvají na tom, že jim balíček změní na klasický wellness balíček, ale že je v něm méně procedur než u Valentýnského.

A tak si ženský měnit nic nenechaly. Místo toho si užívaly víkend s večeřemi při svíčkách u stolu posypaného plátky růží a za zvuku libých tónů linoucích se z houslí. Užívaly si vířivku se šampaňským, která vířila jen pro ně dvě. Užívaly si masáží, aromaterapií, vyjížďky kočárem a bůhví ještě čeho, co všechno ten Valentýnský pobyt pro zamilované zahrnoval, a vůbec jim nevadilo, že si je personál hotelu nenápadně při každé příležitosti zkoumavě prohlížel. Zřejmě informace, že do hotelu přijely na zamilovaný pobyt dvě šedesátnice, byla natolik pikantní, že se personálem nesla jak požár…