Pro dobrotu na žebrotu – část druhá

Hned, jak jsme se s tátou u metra rozloučily a on vyrazil na cestu zpět, přestala totiž Avie být holka hodná! Po ujetí asi jednoho kilometru přískokové jízdy od místa, kde nás vysadil, přestala Avie najednou škvrdlat, přestala dýmat a hlavně PŘESTALA JET! Táta otevřel poklop na motoru, který byl uvnitř kabiny Avie, a chvíli se snažil hrabat v motoru. Pak zjistil, že trhanou jízdou vypadlo z motoru něco, co u sebe nemá, zato tu věc má doma v garáži. A bez této věci to na místě neopraví, a tím pádem Avie prostě dál nepojede. Jakmile došel k tomuhle závěru, hrůzou se orosil!

Došlo mu, že zůstal stát na silnici vedoucí ven z Prahy jak nějakej špinavej a smradlavej úchylák v tom ufrněným šedivým kabátku, ze kterého mu lezla chlupatá hruď a koukaly ty echt hnusný, starý a špinavý slipáče! Nezbylo mu nic jiného, než Avii zamknout, místo zajistit výstražným trojúhelníkem a podél krajnice se schlíple vydat PĚŠKY zpět domů…

Přestože mu bylo příšerný vedro, potil se dál v tom kabátku, jelikož si ho neodvážil sundat! Obával se, zřejmě oprávněně, že by tím pohoršil spoluobčany sedící v okolo jedoucích automobilech a ti by si o chudákovi našem tatínkovi mohli udělat mylný úsudek, založený na jeho nešťastném vzezření a v zájmu veřejného blaha by na něj mohli přivolat policejní hlídku. Ruce měl narvaný v kapsách té šedivé onuce a snažil se tím – samozřejmě že marně – prodloužit jeho konečnou délku.

Když se po hodině chůze dostal mimo Prahu, odvážil se a začal stopovat projíždějící auta jednou upaženou rukou, zatímco druhou rukou si přidržoval klopy kabátku u sebe, aby nebyly vidět chlupy ani slipáče. Doteď nechápeme, že mu žádné auto nezastavilo, dokonce kolem něj auta zrychlovala a objížděla ho velikým obloukem… :o)

Přes to vedro a velikánkou žízeň se tatík nevzdával. Neúnavně dál stopoval každé další auto, které se objevilo na obzoru. Věděl totiž, že k nejbližší zastávce autobusu, který jede k nám do vsi, to je ještě dalších pět kilometrů a vtíravou myšlenku, že by se třeba mohl po cestě občerstvit v nějaké hospodě, mu jeho soudný rozum okamžitě zavrhl a tak ho nad vodou držela už jen představa, že na něj doma v ledničce čekají dva vychlazené lahváče.

Po dalších asi dvou kilometrech projíždělo kolem táty auto, které nejelo až tak rychle, a táta stihl „oční“ kontakt s řidičem. A co čert nechtěl? Ten obličej za volantem přišel tátovi velice povědomý. V momentě, kdy to auto kousek před ním zastavilo, tak mu došlo proč! Za volantem seděl tátův nadřízený z práce, který se právě vracel s celou svou rodinou z nějaké svatby. Když se táta pomalu šoural k tomu autu, protože zrovna pan šéf byl rozhodně poslední člověk na zemi, kterého chtěl zrovínka takto ustrojen potkat, uviděl, jak manželka šéfa divoce rozhazuje ruce a křičí na manžela. Tátovi docvaklo, že panu šéfovi bylo zřejmě hloupé nezastavit, když se navzájem „očním“ kontaktem rozpoznali, a zřejmě paní manželová je silně proti, aby toho úchyláka vzali do auta, notabene dozadu mezi děti.

No skončilo to tak, že tátovi bylo dovoleno nacpat svůj zadek v těch echt hnusných, starých a špinavých slipáčích mezi dětské autosedačky na zadní sedadlo. Při nasedání si oběma rukama držel kabátek u krku a na pupku, aby se mu kabátek nerozevřel a jeho hrudní porost a pivní pupek nevyklouzly na už tak dost vykulené a načančané děti pana šéfa. Paní manželová ho ostřížím zrakem sledovala a v ruce křečovitě svírala kabelku, majíc jí připravenou k okamžité ráně, kdyby se náš nebohý tatík jen špatně usmál…

V autě se tatík snažil vylepšit svou „image“, a proto velice obšírně vysvětloval, co že se mu přihodilo, že takto ustrojen a „zaprasen“ skončil stopující na okraji rušné výpadovky z Prahy. Zřejmě se mu to i trochu podařilo, protože paní manželová přestala křečovitě svírat kabelku a pokusila se i nadzvednout koutek úst v náznaku chápavého úsměvu. Dokonce tatínka dovezli k nám do vsi, i když to neměli přímo po cestě, a je pravda, že náš tatík porušil společenský bonton a ani je za tuto službu nepozval na kafe. Jen vystoupil, slušně poděkoval a zmizel za brankou, jakoby mu za patami hořelo…

Doma si načepoval půllitru vody z kohoutku a jedním douškem ji vypil. Na ty dva lahváče se do lednice jen smutně podíval a ujistil je, že se večer určitě ještě uvidí, protože teď se musí vydat zpátky do Prahy pro tu nešťastnou Avii. Šel na sebe hodit nějaké již „rozšpiněné“ normální kraťasy a triko a v duchu si nadával, že to neudělal už před tím, než si vyrazil na tu děsuplnou „úchylovskou“ procházku. V garáži zabalil do igelitky tu součástku, co potřeboval na opravu, nějaké nářadí k tomu a pro jistotu i baterku a vydal se do vsi zvonit od branky k brance a užebrával sousedy, aby byl někdo od té dobroty a hodil ho v sobotu večer na okraj Prahy za milou Avií. Naštěstí dobří lidé existují a tatík se k ní dostal, opravil ji a kolem desáté večer dorazil přískoky zpět k nám na dvůr.

V neděli pod Avii zalehl znova a dokonce dokázal, že holka jedna čmoudivá přestala i s těmi přískoky. Tatík byl nadšený, jak to pěkně opravil, takže skoro úplně zapomněl na nepříjemnou podvečerní prochajdu v šedivém kabátku.

Ovšem musel mu tento nepříjemný zážitek být ještě jednou připomenut…

Když se na druhý den v pondělí ve dveřích již plné kanceláře, kde táta pracoval, objevil pan šéf a s šibalským úsměvem na něho přes celou kancelář volal: „ÁÁÁ pan kolega. Jsem rád, že se opět vidíme! Dnes nemáte ten zajímavý polo-nudistický úbor?“ tak se na chudáka tatíka obrátily všechny oči přítomných kolegů a každý chtěl vědět, v čem vlastně pan šéf viděl našeho tatíka?