Praštěná

Tak jsem včera večer byla opět za „blondýnu“. Podařilo se mi shodit si ve fitku chodicí pás na hlavu! Chodicí pás vypadá jako pás běžecký, jen je o trochu menší. Byl tam složený na kraji místnosti – tedy ta část, po které se chodí, byla zvednutá nahoru. Chtěla jsem ho jen trošičku popostrčit, protože mně to tam překáželo, a jak jsem se do toho opřela, tak se ta chodicí, asitunová, část překotila zpátky dolů. Naštěstí se to nerozbilo – nespadlo to totiž až na zem, protože to spadlo a zastavilo se o moji hlavu.

Rána jak z děla! Jestli jsem někdy měla v té své hlavě nějaký rozum, tak po téhle hře na babu s chodicím pásem jsem si ho definitivně vyrazila z hlavy ven. Zuby mi po té ráně secvakly takovou silou, že kdybych měla mezi nimi kus amalgánu, co používají zubaři, tak mi ten mocný skus vyrobil plomby na všech zubech. Všichni se kolem mě seběhli a já si vůbec nepřipadala jak idiot. Narvali mně hlavu do umyvadla a pustili na ni ledovou vodu z kohoutku – prej že na to musím ledovat. Do toho všichni mleli jeden přes druhého, jak budu mít určitě otřes mozku nebo krevní výron nebo já nevím jakou jinou hrůzu ještě. Hlava mi drnčela a pomalu omrzala, voda mi tekla přes nalíčené oči a já v předklonu a s vystrčeným zadkem na všechny kolem se je snažila přesvědčit, že mi nic není, že je mi fajn.

Když usoudili, že jsem dostatečně vychlazená a já se konečně mohla narovnat, zjistila jsem, že mám na hlavě óbr bouli, což mě zas tak nepřekvapilo, jako fakt, že mi natekl celý nos, na který mi vůbec nic nespadlo! Všem jsem vykládala, jak jsem v pohodě, a rychle si zapakovala věci a zmizela odtamtud.

Cestou domů jsem se furt pozorovala, jestli funguju normálně, nebo jestli se už rozjíždí ten otřes mozku. V duchu jsem si vymýšlela různý teorie, proč mi ta těžká věc spadla na hlavu. Ještě na schodech vedoucích k našemu bytu jsem přemýšlela, kterou verzi nakonec přednesu tomu svému mužskému, aby ze mě neměl zase srandu. Otevřu dveře do bytu a slyším brečet Vendu. Odhodím v předsíni tašku a vidím, že v obýváku moje drahá polovička spokojeně chrupe před televizí, zatímco jeho potomek ječí v dětském pokoji, že se bojí.

Tak jsem rovnou zamířila do děcáku, a protože tam měli tmu, orientovala jsem se podle Vendinýho řevu. Naše děti jsou zvyklé usínat u dětských zpívánek, jenže asi před týdnem se „cédéčkovník“ rozbil. Protože na něm jde alespoň rádio, tak jsme na koupi nového přístroje zatím nijak nespěchali. Rádiové stanice se na něm sice strašně špatně ladí, spíš to v něm chrchlá a šumí a vždycky trvá děsně dlouhou dobu, než se tam podaří něco naladit, navíc vždycky když se vypne, tak se při opětovném zapojení musí ladit nanovo. Ve finále se ale vždycky nějaká stanice, co alespoň trochu hraje, najde a dětem sem tam to mluvené slovo nevadí, takže to prozatím vydrží bez zpívánek.

Takže šmátrám se tmou s rozbolavělou hlavou a směřuju se podle Vendinýho řevu a už od dveří ji uklidňuju, že se jí jen něco zdálo, že je všechno v pořádku, že měla asi jenom zlý sen. Venda přestala brečet nahlas, už jen tak tiše popotahovala a v ten moment mě napadlo: „A je to v pytli, už je to tady, mám ten otřes mozku! Slyším nesmysly!“ Hlavou mi jelo, jak se takový otřes projevuje, jak dlouho budu v hlavě slyšet takovéhle zhovadilosti, čím se vlastně takový otřes mozku léčí, jak zas vytvrdnu na sto let v čekárně u doktorů… Ze tmy z pokoje jsem totiž slyšela ztišený mužský hlas: „No a už tady máme další dotaz na naší sex-koučku (ani nevím, jak se to píše) Gaju a ten se ptá: Mám ho pět centimetrů dlouhého a tři centimetry širokého, je možné že jsem odpanil svoji přítelkyni?“

Docela jsem si oddechla, když můj otřesený mozek konečně vypliv informaci, že TO hraje rádio, jehož tichý zvuk Venda předtím úplně přeřvala svým stěžováním si na noční můru. Ovšem radost nad tím, že nejsem mozkově otřesená, rychle vystřídalo děsivé zjištění: „Šmarjá, co to tady vlastně těm dětem hraje?! Ani se nedivím, že má Vendy noční můry!!“ No mám takový pocit, že čas právě nazrál a koupi nového CD přehrávače už nebudu odkládat ani minutu!