Ohlédnutí za prázdninama

Přežila jsem… Prázdniny jsou v čudu. Znova začal školy a školky čas a má předrahá zlatíčka se konečně vypravila pro změnu ničit nervy paním učitelkám. Sice ještě stále lapám po dechu v tom každoročním zářijovém „masakru“, tedy čase, kdy se zoufale snažím sladit, skloubit a plynule navázat své každodenní činnosti a povinnosti s tím vším, co škola s sebou přináší. Nekončící dokupování a shánění dalších a dalších drobností předepsaných školou, obaly, úkoly a především návaznost mých taxi služeb s rozvrhy všech dětí, s jejich družinou, kroužky a všemi jejich sportovními oddíly… Přesto všechno mám pocit, že si konečně můžu po těch prázdninách trochu odpočinout.

Prázdniny jsou príma, jen moje horká hlava trochu „nedává“ ten dvaceti čtyřhodinový nepřetržitý kontakt s dětmi… i když vlastními. Jejich neustálé dohadování se mezi sebou o jakoukoliv „bejkárnu“! Od titěrné samolepky přes jakoukoliv hračku až po klacek z lesa. Jakmile to má jeden v ruce, okamžitě to ti druzí dva potřebují k životu. Jejich náhlá hluchota, když po nich člověk něco chce, a když už konečně slyší, tak jejich půlhodinové okecávání všeho, proč to udělat nemůžou, následované odmlouváním, že to dělat nechtějí, protože je to nebaví, a že jsem ta nejhorší matka na světě, protože támhle Cicvárek ze vsi to dělat nemusí, protože to jeho matka udělá za něj a ještě ráda… No znáte to, alespoň valná většina z nás určitě. I když vím, že nemám na děti zvyšovat hlas a že mám dosáhnout toho, co po nich chci, klidnou a mírovou cestou, vždycky to skončí stejně: křičím, kolikrát doslova ječím a přitom ještě výhružně mávám nad hlavou tou největší vařečkou, co v kuchyni v rychlosti popadnu.

Jsem nervák a cholerik a vím to o sobě. Pracuji na tom a snažím se co nejvíc relaxovat, abych ty své budoucí nervové výlevy mohla mít pokud možno o chlup víc pod kontrolou. Největší relax je pro mě sport. Po každém dnu, kdy mé nervy plní zase nějakého toho „bobříka“, se vyřítím do lesa a hodinu tam běhám jak šílená nebo dojedu do fitka a tam si „zašlapu“ na chodícím H.E.A.T. pásu.

Po prvním červencovém týdnu se všemi mými zlatíčky doma za zadkem jsem přišla o hlas a ve snaze přežít a neskončit u Chocholouška, jsem se doslova stala sportem posedlá. Každý druhý večer, jen co se manžel vrátil z práce, jsem opouštěla domov a z předsíně s taškou v ruce hulákala na děti: „Nezlobte tatínka! Buďte tady hodné, maminka si jde zašlapat“.

Ke ztrátě hlasu se přidal tik, takže jsme se s manželem domluvili a nejstarší dítě narychlo zapsali na příměstský tábor „ Věda nás baví“, pořádaný tady u nás na vsi přímo v jeho škole. Většinou chystám nebo balím věci až na poslední chvíli a několikrát se mi to už pořádně vymstilo, ale bohužel mě to ještě stále nedokopalo k tomu, abych začala s určitým předstihem.

Jeden příklad za všechny:

Jednou Luky odjížděl asi v první nebo druhé třídě na lyžák se školou a rodiče měli předat předem napsané pohledy při odjezdu u autobusu paním učitelkám. Já si na to vzpomněla až den před odjezdem, a to v jedenáct v noci. Lítala jsem po bytě a našla jen jediný ještě nepopsaný pohled. Byl to pohled z Tuniska a byla na něm karavana velbloudů putující někam přes písečnou poušť, ale na lyžák mi to nepřišlo zrovna to pravé. Přemýšlela jsem, jak tuhle prekérní situaci vyřešit. Bylo mi jasný, že až paní učitelky uvidí velbloudy, určitě se neubrání zvědavosti, kdože proboha tohle dítěti posílá na lyžák. Takže jsem se z toho snažila vybruslit tím, že z toho udělám „jakože záměr“ a na pohled jsem napsala: „Ahoj lyžníci, tak jak to sviští po sněhu? Doufám, že nemáte dlouhé fronty na vleky jako tihle velbloudi!“  

O mé neschopnosti poučit se, svědčí i fakt, že o půl roku později v červnu frčel na školu v přírodě s pohledem s krásnými perníčky ve tvaru vánoční komety, kde bylo tou bílou polevou na perníčkách napsáno „Šťastné a veselé Vánoce“. Tam jsem se to pro změnu snažila zachránit tím, že jsem mu napsala, že to má jako úkol a ať si spočítá, kolik dnů mu zbývá do Vánoc. A když to bude mít na den přesně, že dostane odměnu…

Takže nepoučena z předchozích nezdarů, i tentokrát jsem se jala chystat věci na příměstský tábor v neděli večer, když druhý den ráno v osm tábor začínal.    

Měla jsem vytištěný mejl od Akademie, která ten tábor pořádala, kde byly instrukce ohledně tábora. Takže čtu v tom mejlu, že mají mít potvrzení o bezinfekčnosti a potvrzení od doktora, že se můžou tábora zúčastnit a ještě ofocenou pojišťovací kartičku. V duchu jim nadávám, že chtějí tolik papírů a že k tomu nedají ani nějaký formulář, který by se jen vyplnil… Chyba! Dali! Vše bylo na netu! V tom mejlu byl odkaz na www stránku, kde všechny ty formuláře byly, jenže jak jsem měla ten mejl vytištěný ve formátu dvě stránky na jedné, tak jsem to úplně přehlídla.

Říkám si: „Co teď?? Přece nebudu rukou psát na papír, že je dítě zdrávo!“ Takže jsem čapla jiné potvrzení na jiný tábor (kam měl Luky jet až v srpnu), které jsem pro jistotu měla vytištěné dvakrát, kdyby se mi jeden výtisk do toho srpna náhodou ztratil. Ustřihla jsem hlavičku toho tábora, odstřihla jsem pasáž, kde se mluvilo přímo o tom táboře, a nechala jen takovou úzkou nudli papíru, kde bylo předepsané, že potvrzuji, že je dítko zdravé, ničím nenakažené a může do kolektivu. Na zbyteček místa, co v té nudli zbylo, jsem dopsala datum a podepsala se. Pak jsem si dohledala lejstro, se kterým jel Luky měsíc předtím na školu v přírodě a které bylo potvrzeno od jeho obvoďačky a u kterého mě jeho lékařka ujišťovala, že je platné celý jeden rok. Tak tam jsem opět šmikla hlavičku školy, no a paráda vše, co měl Luky mít druhý den s sebou, jsem zdárně vyřešila. Ofocenou pojišťovací kartu jsem dala na vrch té hromádky „zkrácených“ papírů a přidala vzkaz pro Lukáše, ať tohle vše odevzdá druhý den u vstupu.

Kdybych si byla bývala všimla, že je tam ten odkaz, tak bych byla bývala zjistila, že je tam jen jedno lejstro, které jsme měli vytisknout, do něj rukou vepsat vše potřebné, nechat potvrdit lékařem a přímo do lejstra ofotit tu pojišťovací kartu…

Byly prázdniny, takže zbylá dvě dítka druhý den ráno chrupala a já s nimi a jen manžel s Lukym vyrazili z domu. Blízko školy Luky vyskočil z auta a zbytek cesty ke škole došel a manžel dál spokojeně pokračoval směr práce. Luky tam byl brzo, takže čekal u vchodu mezi prvními. Ostatní dítka se pomalu hromadila za doprovodu svých rodičů. Když pak dorazila i ta paní nebo slečna, co měla mít ten týden děti na starost, začala postupně od všech vybírat to požadované lejstro.

Luky stál spořádaně ve frontě, a když na něj přišla řada, bez meškání vysypal před paní docentku či budoucí docentku, nebo jaké tituly tihle vědci nakonec mají, všechna ta má „vyrobená lejstra“.

Paní se, jak jinak, zarazila, co se to před ní válí po stole a ptala se Lukyho, kde má to správné lejstro. Luky nechápal, proč po něm chce nějaké další lejstro, když jí právě tři dal a tak řekl, že už žádné další lejstro nemá.

„A kde máš maminku?“ ptala se paní.

„Maminka spí“, řekl popravdě Luky.

Paní otočila hlavu k Lukášovi, nic neříkala a jen očička ji mžikala za těmi jejími obrovskými brýlemi.

Když už se Lukymu zdálo, že paní mlčí a kouká příliš dlouho, netrpělivě se jí zeptal: „A chcete teda, abych jí vzbudil?“ a přitom se snažil vylovit mobil z kapsy.

Paní docentka stále mlčela, jen očička jí přestaly mžikat a namísto toho teď upírala na Lukáše takový pohled, který si Luky asi správně vyhodnotil, jakože tak takovouhle matku paní docentka nechápe a možná i odsuzuje – „špatný lejstra a ještě pošle dítě samotné na tábor“. A Luky tam opravdu v ten moment stál jako jediné samotné dítě. Všechny ostatní děti, co tam stály, měly s sebou alespoň jednoho, když už ne oba rodiče, kteří si zodpovědně přišli zkontrolovat, komu to své dítko jdou na týden svěřit.

Luky se cítil nesvůj a měl pocit, že i dav za ním po oznámení, že maminka spí, zatímco on sám se tu předává do péče paní docentky, „zašuměl překvapením“. A tak zčistajasna náhle pocítil soucit s tou svou matkou, co jí ještě před týdnem bezostyšně psychicky ničil a týral, a s pocitem, že musí matce vylepšit reputaci, nahlas zahlásil:

“Víte, maminka večer šlape, tak proto ráno dlouho spí!“…

A byl přijat. Nevím, jestli vylepšil moji reputaci, nicméně alespoň na účast v táboře to mělo vliv do té míry, že už po něm nikdo žádná jiná další lejstra nevyžadoval a všechny ty moje vyrobené cáry papírů náhle stačily.