Nic se nemá nechat na poslední chvíli....

Nedávno mně můj kámoš Láďa vyprávěl historku, co se mu stala před pár lety, když ještě studoval a byl asi ve druháku na VŠ. Chodil tenkrát se slečnou Alenou, která v té době již dávno nestudovala, nýbrž pilně chodila do práce. Pracovala jako úřednice kdesi v Praze a každé ráno, když ještě Láďa spokojeně chrupal v jejich společné postýlce, musela letět na zastávku a hodinu se různými přecpanými dopravními prostředky kodrcat v ranní špičce do práce. Alena byla spíše neveselý typ člověka, s takovým tím zatrpklým výrazem, který se málokdy vytratil z její tváře. Děsila se všeho nového. Měla ráda zajeté koleje a svůj každodenní stereotyp. V čemkoli, co se kolem ní dělo, co se jí stalo nebo o čem se mluvilo, viděla problém. Málo co jí dokázalo vyškubnout ze špatné nálady. Naprostý protiklad tomu byl (a je) Láďa. Vlastní takový ten rozjařený výraz dítěte pod vánočním stromkem. Neustále si ze sebe, všech a všeho dělá vtípky a své okolí vytáčí svým neustálým klidem i v situacích, kde by trocha hysterie byla na místě. Dochvilnost nebyla a stále bohužel není jeho silná stránka, ale zřejmě jeho nejtemnější povahový rys je, že má na všechno spoustu, ale ohromnou spoustu času.

Tak tenhle nesourodý zamilovaný pár byl tenkrát v květnu před pár lety nakupovat v jednom nákupním centru. Byl totiž pátek a oni nakupovali v jednom z hypermarketů jídlo na víkend, když tu Alena u regálu s pečivem náhle otráveně pronesla: „To jsem si mohla myslet, že tu bagetu nebudou mít!! Teď budeme muset dělat místo chlebíčků jednohubky!!“

Láďa se už už chtěl zeptat, na co by dělali chlebíčky, natož jednohubky, když ho náhle ozářil duch svatý a jemu se v hlavě tučným písmem rozsvítil nápis 16. květen = den, kdy má Alena narozeniny a dnes je květen patnáctého! Úplně mu leknutím zaskočilo! Tentokrát nenechal nic na poslední chvíli, tentokrát na Aleniny narozeniny ale naprosto a úplně zapomněl… Mozek mu jel na plné oprátky. Co teď?! Je pátek večer, zítra hned ráno začne Alena bláznit kolem oslavy a to už mě tutově nepustí ven, protože bude chtít, abych jí pomáhal s přípravami. Došlo mu, že pouze dnes a teď má jedinou možnost jí koupit nějaký dárek. Přemýšlel o koupi bonboniéry nebo lahve šampaňského, ale věděl, že na takový dárek by Alena (a popravdě asi každá z nás) udělala zase jeden z těch svých „obličejů“ a měl by to na talíři nejmíň půl roku. Taky zvážil fakt, že kupovat jakýkoliv dárek přímo před Alenou, je zahrávání si s ohněm, protože by jí okamžitě došlo, že na její narozeniny zapomněl. A opět zapracoval duch svatý a jemu se v hlavě vybavil nápis nejmenované cestovky, který visel nad jedním z obchodů, kolem kterého šli v nákupním centru.

Okamžitě rozjel improvizaci a nahodil obličej, jakože ho právě přepadla trýznivá bolest břicha a že hrozně rychle musí odejít na „obrovskou“, protože to jinak nemusí dopadnout dobře. Alena v tom samozřejmě viděla problém. Obávala se, jak se potom najdou, ale Láďa ji ujistil, že JI si vždycky najde i mezi tisíci ženami a rychle zmizel mezi regály.

Dalo by se říct, že až běžel a rychlostí blesku se vřítil do prodejny té cestovky, kde naštěstí nebyla ani noha. Bez dechu od dveří křičel na paní za přepážkou: „Rychle potřebuju zájezd kamkoliv k moři, pro dva! Nesmí stát víc než osm tisíc (víc na účtu neměl) a s odjezdem ihned nebo co nejdřív, nejlépe do konce příštího týdne!“ Paní za přepážkou na něj udiveně zírala, protože Láďa za pultem netrpělivostí doslova přešlapoval na místě, čůrky potu mu tekly z čela do tváří a ruce mu vyloženě škubaly, jak měl chuť té paní vyrvat klávesnici z rukou a naťukat si tam všechno sám, aby vše co nejvíce urychlil…

Paní projížděla asi deset vteřin očima počítač a pak řekla: „Jedna z možností je zájezd autobusem do Chorvatska za 7.600,00 korun pro dvě osoby s odjezdem již toto pondělí 18. května.“ Dál se paní nedostala, protože Láďa nadšeně vykřikl: „Beru!“ a přes pultík cpal paní za přepážkou svoji platební kartu a chrlil na ní svoje a Alenino jméno, datum narození, adresu a tak.

„Možná byste chtěl vědět…“ snažila se paní Láďovi říct, ale ten jí neslušně skočil do řeči: „Promiňte, já strašně pospíchám. Jestli máte ty důležité informace k tomu zájezdu v tištěné podobě, tak já si to všechno potom v klidu přečtu! Slibuju vám! Hlavně mi to honem dejte, já musím rychle běžet!“ a netrpělivě přitom sledoval hodinky na svém zápěstí, aby si spočítal, kolik času už uběhlo od té doby, co opustil Alenu. Paní došlo, že by se zbytečně namáhala, kdyby se vůbec o cokoliv dál snažila. Stejně už má „prodáno“, takže jenom vytiskla, co měla, předala to Láďovi, vsunula a vysunula jeho platební kartu z té mašinky na karty a než proletěl Láďa dveřmi ven, ještě mu stihla popřát hezký pobyt v Chorvatsku.

V sobotu byl Láďa za „kinga“, protože Alena rozhodně nečekala tak velký dar. Sice jí štěstí na chvíli pokazil fakt, že odjezd je hned v pondělí, ale vzhledem k tomu, že do té doby u moře ještě nikdy nebyla, tak se velice rychle domluvila se svým šéfem a od pondělí si vzala na týden dovolenou.

V pondělí ráno se s velkými krosnami na zádech, složenými lehátky pod paží a slunečníkem v ruce vydali do přecpané hromadné dopravy, aby se dostali na místo odjezdu. Alena byla na ranní tlačenici zvyklá a ještě byla neskutečně šťastná, že se netlačí do práce, ale k moři, takže dokonce na její tváři svítil široký úsměv od ucha k uchu. Láďa byl sám se sebou velice spokojený, jak se mu podařilo úžasně „vybruslit“ z téhle narozeninové polízanice a spokojený úsměv na Alenině tváři v něm vyvolával falešný pocit, jak je úžasný a jak má vše pod kontrolou.

Tuším, že Láďa říkal, že odjížděli odněkud z konečné metra „Béčka“, takže spolucestujících v metru postupně ubývalo a ubývalo, až ve vagónu zbyli jen oni dva a krosny a asi dva postarší manželské páry s kufry. Už tohle byl první signál, který měl upoutat Láďovu pozornost. Na konečné všichni vystoupili a z ostatních vagónů k nim přibylo několik dalších postarších párů také s kufry… Láďa pořád v klidu a Alena pořád se šťastným úsměvem na tváři.

Na místě srazu Láďa poprvé trochu zauvažoval, co že mu to ta paní za přepážkou v cestovce asi chtěla říct, protože samozřejmě ty papíry vůbec nečetl. V místě srazu se to totiž hemžilo seniory se stejně natěšeným výrazem na tváři, jako měla Alena, a postupně dalších takových natěšených seniorů přibývalo. Průměrný věk se tu pohyboval tak kolem šedesáti a ti dva dvacetiletí tam mezi štěbetajícími důchodci byli opravdu jak pěst na oko.

Láďa byl samozřejmě stále v klidu, protože si myslel, že mají společné jen místo srazu, ale zcela určitě jedou na jiný zájezd. Ovšem ve chvíli, kdy začali senioři čiperně strkat své kufry a plnit sedačky v „Láďově“ autobusu, ozvala se Alena: „Cos to koupil?!? To vypadá jak nějakej zájezd domova důchodců! Že jim dva z nich před odjezdem umřeli, tak ti na ty dvě místa dali slevu, viď?“ Láďa ji ujišťoval, že zájezd kupoval hodně dlouho dopředu, pečlivě vybíral a že sama viděla na voucheru, že zájezd je zakoupený v renomované cestovce a zcela jistě ho nepořádá sociální úřad ve spolupráci s městským úřadem. Držel se verze, že v květnu prostě ještě pracující lidi na dovolenou nejezdí. Říkal Aleně, že stejně jedou do hotelu, takže ty seniory uvidí jen v autobusu a pak se možná ještě potkají jen u oběda nebo u večeře v hotelu.

Po dvou hodinách jízdy vyplněné zpěvem lidových písní doprovázených na tahací harmoniku, kdy už asi po páté slyšeli „Proč ten jetelíček roste u vody…“, zmizel Aleně ten přešťastný úsměv z tváře a uhnízdil se tam zpátky její typický spíše nešťastný výraz. Láďa zůstával i nadále pozitivně naladěn, ale přece jen zrnko pochybností hlodalo v jeho mysli.

Když pak v noci Alena v autobusu usnula, Láďa zběsile doloval z příruční tašky papíry, co mu dala paní za přepážkou v cestovce, a svítě si mobilem potají si četl informace ohledně zájezdu. Nic zvláštního tam nenašel, takže zrnko pochybností vypudil z hlavy a zbytek cesty podřimoval s přesvědčením, že se jedná o naprosto normální zájezd.

Při příjezdu do hotelu už je čekala na recepci delegátka. Senioři jí nadšeně obsypali a švitořili jeden přes druhého, evidentně se s ní neviděli poprvé. Přes to švitoření Láďa uslyšel, že sraz je zítra ráno na recepci v půl deváté a že se na nikoho nečeká. Neměl náladu po té příšerné cestě autobusem plné dechovky a předlouhých čůracích pauz, při kterých by oni dva (teda JEN oni dva) kromě čůrání stihli i večeři při svíčkách, se teď ještě k tomu prodírat tím štěbetajícím houfem a ptát se na podrobnosti ranního odjezdu. Řekl si, že to prostě JEDNOU skousne a brzo ráno vstane.

Zalezli s Alenou do pokoje a zbytek dne prospali. Druhý den ráno rychle posnídali a připravili se, jak předpokládali na odjezd na pláž. Na nohy si vzali žabky, na tělo plavky. Na to on krátké bermudy, ona krátké šatičky, on kšiltovku, ona slušivý slamáček. Samozřejmě nechyběla plážová taška s osuškami, ochranným krémem, knihou a petkou vody. Pod paží čapli skládací lehátka, do ruky slunečník a vyrazili na recepci, kam přišli těsně na půl devátou.

Tam je čekalo nemilé překvapení. Samozřejmě nespaví a nedočkaví senioři stáli připravení na recepci už od osmi hodin. Měli obuté pohorky, na sobě dlouhé kalhoty i rukávy a přes rameno každý z nich měl takovou tu maxi-obr velikou modro-bíle-červeně proužkovanou tašku od vietnamských stánkařů. Přestali štěbetat a všichni překvapeně a zvědavě koukali na Láďu s Alenou.

Paní delegátka k nim přiskočila a do naprostého ticha se jich ptala, jestli si nechtějí vzít pevnější obuv. Láďa věděl, že je zle! Alena se vedle něj tvářila jak čert a jemu došlo, že se na pláž zřejmě nejede, ale jestli se zeptá, kam že jedou, tak už Alenu nepřesvědčí o tom, že zájezd vybíral dlouho dopředu. Věděl, že Alena se ptát paní delegátky nebude – vždycky a všude nechala mluvit Láďu, ať všechno vyřídí, a obzvlášť teď, když na ní ten ztichlý dav visel pohledem. Láďa se domýšlel, že se zřejmě jede na prohlídku nějakého města a až potom na pláž, protože proč by jinak měli všichni ti důchodci ty óbr tašky. Takže jen zavrtěl hlavou, mávl rukou a řekl, že mají vše, co potřebují.

Paní delegátka je dál nepřesvědčovala. Všichni posedali do autobusu a vyrazili. Autobus jel asi půl hodiny a šplhal s nimi dál do vnitrozemí a Láďa začal tušit, že to bude průser. Uprostřed ničeho autobus náhle zastavil, senioři nadšeně popadli své vietnamské tašky a vyskákali z autobusu. Láďa usoudil, že na lehátka a slunečník kašle a vzal jen tašku. Aleně, která se ptala, kam že se teď jde, řekl, že to bude krásný překvapení, ať vydrží, že se jí to bude určitě moc líbit. A tak se zařadili do husího pochodu na konec a po kamenité cestě klouzali v těch žabkách za ostatními.

Překvapení to bylo a jaké!! Najednou se před nimi rozevřela rozlehlá pláň porostlá nízkými zelenými rostlinkami. Senioři výskali nadšením, přičapli k zemi a s vervou ty rostlinky trhali a cpali do těch óbr tašek. Láďa polknul a věděl, že „dohrál“. Vůbec netušil, CO TO JE a PROČ to jejich spoluúčastníci zájezdu tak s nadšením trhají. Jediné, co teď mohl Aleně říct, bylo: „Tak miláčku, k narozeninám jsem tě dovezl autobusem do Chorvatska, aby sis tu v plavkách natrhala tašku jetele…“

Omyl, nebyl to jetel, byl to bobkový list! Láďa musel s pravdou ven a Aleně se přiznal, jak k zájezdu přišel. Asi můžeme i trochu chápat Alenu, že odešla na druhý konec pláně a celý den s ním už nepromluvila. Po hodině sběru se přesunuli o kus dál na tymián a pak na rozmarýn a tak to šlo až do odpoledních hodin.

Ten den ještě nebylo všem překvapením konec. Odpoledne, když byli zpátky v autobusu, paní delegátka řekla, že domluvila s jedním vinařem, že se cestou zpět zastaví na ochutnávku vín v jeho sklípku. Po celodenním sběru koření na slunci ochutnávka dopadla, jak dopadla… Po prvních dvou locích byla většina seniorů „na šrot“. Láďa pomáhal doslova vynášet jednoho ochutnavače za druhým ze sklípku do autobusu…

A jak to celé skončilo? Alena tuhle dovolenou prostě nerozdýchala… :o( Sama chodila k moři – sedět, protože v květnu vlezou v Chorvatsku do moře jen ti největší otužilci – a Láďa jezdil se svými novými kámoši každý den na sběr. Za to že je vynosil ze sklípku, se s ním dělili o všechna svá kořenářská tajemství a rady. Láďa tak přišel sice na své první přímořské dovolené o svou lásku, ale zase získal novou posedlost. Od té doby je z Ládi vášnivý bylinkář!