Koho puberta nezabije – toho posílí

Asi každý z nás zažil sílu puberty na vlastní kůži. Je jen pár šťastných jedinců, kteří můžou s klidným svědomím tvrdit, že jejich vlastní pubertální období nezasáhlo ani je, natož jejich blízké okolí. Zažili jsme anebo slyšeli plno neuvěřitelných, hrozných, směšných i odstrašujících historek spojených s pubertálním vývojem. A jen co jsme přežili vlastní pubertu, dorůstají naše děti do té své puberty a my se začínáme pomalu, ale jistě děsit, jak bude vypadat a co bude znamenat pro nás, jejich rodiče. Mému TOP listu nejděsivějších pubertálních zážitků, které se kdy komu staly, vévodí příběh mojí kamarádky Věry. Opravdu mě jímá hrůza, že by také mě mohly moje děti přivést do podobné situace.

Moje kamarádka Věra má patnáctiletého synka. Jeden den jí volali z jeho školy, že se má okamžitě a neprodleně ona i její manžel dostavit do školy, protože jejich syn provedl něco tak strašného, že to ani nemůžou sdělit do telefonu a že se tedy musí ihned oba dva dostavit do ředitelny.

Svého manžela se Věra ani nesnažila sehnat. Vzhledem k tomu, že je velice zaneprázdněný businessman, a vzhledem k jeho prchlivé povaze jí bylo naprosto jasné, že by v ředitelně, až by se její drahá polovička dozvěděla, co jejich potomek vyvedl, musela ve finále řešit incidenty dva.

S nervy na dranc okamžitě vyrazila a celou tu půlhodinu, než do školy dojela, se jí hlavou honily ty nejděsivější myšlenky a nápady, co vlastně ten její kluk mohl vyvést. Představovala si, že mohl někoho zmlátit či zranit nebo snad i, nedej bože, bodnout?! V duchu si dodávala odvahy, že to nebude tak hrozný a že to zvládne, ale stejně ji „černé“ myšlenky naprosto ovládly a do školy dojela víceméně jako troska.

Nesměle zaklepala na dveře ředitelny, a když vešla dovnitř, uviděla u zdi stát svého syna, který měl oči plné strachu a směrem k ní šeptal: „Mami, ty se budeš hrozně zlobit.“ 

Pan ředitel nepohnul ani brvou a mimo „Dobrý den!“ jí už jen řekl, aby nejdříve šla se synem ke školní psycholožce a teprve potom se vrátili k němu do ředitelny.

Odvedl je oba až před dveře školní psycholožky. Celou tu dobu šel prkenně před nimi a zatvrzele mlčel. Věře pracovaly nervy na plné obrátky a čím dál víc se děsila toho, co to její dítě vlastně provedlo.

Paní psycholožka byla velice distingovaná dáma ve velice elegantním kostýmku s velice odměřeným a afektovaným výrazem. Jediné, co nekorespondovalo s jejím vzezřením, byl ohromný gymnastický míč, na němž seděla tak, že se špičkami svých bot dotýkala podlahy a z nich se odrážela, takže se neustále mírně pohupovala nahoru a dolů.

Rukou ukázala na dvě židle před svým stolem. Věra se se svým synem posadila a čekala, co bude dál.

Paní psycholožka si odkašlala a začala: „Paní Novotná, musím vás informovat o nepříjemném incidentu, který se dnes odehrál v prostorách naší školy.“ Paní psycholožka si znovu odkašlala a její frekvence pohupování mírně vzrostla.

„Bohužel vás musím informovat, že dnes v dopoledních hodinách došlo k incidentu na dívčím záchodě.“ Paní psycholožka si opět odkašlala a její frekvence pohupování na míči opět vzrostla.

„Tady váš syn byl dnes přistižen na dívčím záchodě při…“ Paní psycholožka si opět odkašlala a Věře se začaly dělat mžitky před očima, jak jezdila očima nahoru a dolů, protože v této chvíli již nebylo možné mluvit o pohupování paní psycholožky na gymnastickém míči, nyní paní psycholožka kmitala na míči nahoru a dolů tak rychle, že by se to směle mohlo přirovnat k basketbalovému driblinku.

„Tedy abych to zkrátila. Spolužačka z deváté třídy dnes dopoledne na dívčím záchodě stimulovala vašemu synovi pohlavní úd!“

Věru zalilo hned několik vln pocitů v jedné sekundě. Pokud to byla dobrá psycholožka, musela ty jednotlivé vlny vidět na její tváři. První vlna – úleva – hurá nikoho nezmlátil, nezranil ani nebodl! Druhá vlna – překvapení – ježíš, cože to tam na tom záchodě dělali?!? Třetí vlna – pobavení – takže syn přišel o panictví, ví o tom polovina školy a řeší se to na ředitelské úrovni! Výborný! Čtvrtá vlna – zděšení – proboha, co mám na to říct?!?

Poslední vlna pocitů způsobila, že Věra uvažovala nahlas, takže do trapného ticha, které přerušovalo jen vrzání gumy gymnastického míče, odrážejícího se o podlahu místnosti, pronesla: „A co teď čekáte, že na to řeknu? My ho doma k tomuhle přece nevedeme!“

Naštěstí paní psycholožka měla pocit, že není nutné věc nadále pitvat, to důležité již bylo řečeno. Pohybem ruky ukázala Věře na dveře a poslala je zpět do ředitelny. V ředitelně kromě pana ředitele seděli další tři lidé. Věře ihned došlo, že se jedná o inkriminovanou deváťačku a její rodiče. Po letmém pohledu na ni a soudě dle jejího oblečení, make-upu, dlouhých nalakovaných nehtů a účesu měla Věra pocit, že patrně úd jejího syna nebyl zdaleka první úd, co tato slečna kdy viděla, potažmo držela v rukách. Pan ředitel byl naštěstí dalek tomu, aby se jen letmo zmínil o tom, co se vlastně stalo. Zřejmě měl pocit, že to s paní psycholožkou náležitě probrali a dále se již jen hovořilo o „incidentu“ a o trestu, který tento incident s sebou přinesl. Věře spadl kámen ze srdce, že se nemusí nadále nijak vyjadřovat k obnaženému údu vlastního syna a přísahat, že „tohle“ oni doma před dětmi nedělají, tudíž vůbec nechápe, kde k tomu syn přišel.

Syn i spolužačka vyfásli důtku a s tím je propustili domů.

Cestou zpět v autě nějak Věra nevěděla, jak začít. Jak má vlastně syna pokárat, jaká slova volit, takže rozhovor by se dal reprodukovat nějak takto:

„Proč si proboha šel na dámskej záchod?“

„Ona mě tam zatáhla.“

„Jo zatáhla, to mně chceš tvrdit, že ti jako držela kudlu na krku a pojď, nebo bodnu?“

„To ne, ale já se bál, že se shodím, když tam nepůjdu…“

„No a proč si hned neodešel, stačilo, že ses na ten záchod podíval a pak jsi měl odtamtud hned vypadnout!“

„Když já nemohl, ona mi rozepnula kalhoty.“

„A proč si proboha držel jak osel, neříkej mi, že se ti to líbilo s takovou holkou?! Ještě k tomu ve škole, a navíc k tomu na smradlavým záchodě!“

„Jo, líbilo…“ pípnul její syn a Věra věděla, že na tohle už fakt nemá argument.

Lukášovi bude letos deset. Pane Bože, prosím dej, jen ať mě nikdy nic takového s mou povahou nepotká!!