Hurá jsou tu jarňáky…

Tak mám všechny děti doma. Včera měl Luky svůj horolezecký kroužek, a než dohorolezil, šla jsem si nechat zapsat Štěpína do pasu. Vytiskli jsme si číslo, zaplatili kolek a vlezli do kanceláře. Byly tam dvě přepážky a kolem jedné byla udělaná taková plechová kukaň, metr na metr, ve které lidi rovnou fotí na ty pasy. Paní nám ukázala, že máme jít do kukaně, a tam začalo to správný maso…

Uvnitř vedro jako kráva, Štěpíno se okamžitě začal s Vendou rvát o nějaký barevný papír, co se válel na zemi, a zvuk začal pěkně rezonovat. Připadala jsem si jak v kovovém sudu, do kterého někdo buší železnou tyčí. Paní mi vrazila dva formuláře, ať je vyplním.

Vypisovala jsem ty formuláře, snažila se ty dva zklidnit, aby se přestali dohadovat, a do toho všeho mi začal zvonit mobil. Byl to Lukyho trenér. V tu chvíli mě napadly dvě věci – první, že ten náš šikula sletěl z nějaké té horolezecké stěny, a jako druhá ten ohromný obrázek mobilu přeškrtnutého tlustou čárou, co byl na vstupních dveřích do kukaně.

Tupě jsem zírala na ten mobil a nevěděla – zvednout, nebo típnout? Nyní zřejmě nastal vrchol toho plechového chaosu, protože do řevu těch dvou Luky vytrvale zpíval: „já mám sáááňě borový, železem jsou skovaný…“, což mám na mobilu jako vyzváněcí tón. To už paní nevydržela a hejkla na mě, jestli to dítě může zpívat tišeji. Telefon jsem teda típla (alespoň si paní mohla myslet, že jedno dítě jsem dokázala umravnit) a ti dva ten barevný papír akorát roztrhli, takže každý měl jednu půlku a relativně mohl být klid.

Jenže Štěpíno se opřel hlavou o tu kovovou zeď a začal do ní tou hlavou mlátit a Venda se neustále velmi hlasitě dožadovala pastelek, že si chce na ten papír malovat. Paní se opět ozvala, jestli bych nemohla ty děti zklidnit, že se potřebuje soustředit na práci. Snažila jsem se Štěpína chovat, aby nemlátil tou hlavou o zeď. Jenže to zase začal řvát, protože chtěl stát u zdi a mlátit do ní hlavou. Do toho všeho jsem se dál snažila vyplňovat ty debilní formuláře… A zase se ozval můj mobil, tentokrát Vendy „racek“, což je smích roční Vendy podobající se rackovi, který mám uložený v mobilu jako oznámení o doručení zprávy.

Už jsem byla tak zblblá, že jsem si zaboha nemohla vzpomenout na datum svého narození. Naštěstí s sebou nosím svoji pojištěneckou kartičku a tam to píšou, protože představa, že bych se na to měla ptát té paní, mě docela znervózněla… No fakt mazec… 

Vylezla jsem z kukaně upocená, a kdyby mi příští rok nekončila platnost pasu, tak snad i šťastná, že tam zas dlouho nemusím.

Tím to ale neskončilo. SMSka byla od Lukyho trenéra, jestli si Lukyho můžu vyzvednout jinde, než jsme se domluvili, a to v nákupním centru Anděl. Tak jsem tam dojela, jenže jsem ještě potřebovala do dé-emka – protože jsem správně zmagořený zákazník, který nakupuje jen zde, protože zde je člověkem. Na Andělu DM bohužel není. Takže jsem se ještě donutila dojet na Chodov, kde vím, že DM určitě je. A zde došlo k vyvrcholení celého dne. 

Šla jsem přebalit Štěpína a umýt dětem ruce. Kdo to tam nezná, tak ona místnost na přebalování je asi metr a půl na metr a půl. Na jedné straně přebalovací pult s umyvadlem, na straně druhé záchod. Mezi to jsem zaparkovala kočár, který tímto zaplnil zbytek místnosti. Jen tak tak, jsme se tam všichni vešli. Luky se jako první vrhl k umyvadlu, jenže vedle baterie je vytahovací sprcha, a když zvedneš pákovku, tak voda neteče z kohoutku, ale ze sprchy. To ovšem Luky nevěděl, takže jakmile vytáhl pákovku, dostal přímý zásah vodou do obličeje, na oblečení a taky bylo samozřejmě mokro všude kolem toho umyvadla.

Tak jsem se tu pohromu jala utírat papírovými utěrkami, co jsou vedle umyvadla na ruce. V tom Luky řve: „Fuj, Štěpán má ruce v záchodu!“ Tak jsem se přes kočár snažila co nejrychleji prodrat k záchodu. Vylovila Štěpína z toalety, umyla mu ruce a přebalovala ho. Venda kňourala, že si chce taky umýt ruce a že tam nedosáhne. Poprosila jsem Lukyho, ať jí přistrčí židli, co stála vedle záchodu. Stoupla si na židli, jenže stále nedosáhla na mýdlo, tak jí říkám: „Počkej, postavím Štěpána na zem a ruce ti umyju.“ Vypustila jsem Štěpína, pumpuju to mýdlo Vendě na ruce a Lukáš už zase řve, že má Štěpíno ruce v záchodě. Ženu se přes kočár k záchodu, vylovím Štěpína, umyju mu ruce a s dojmem, že už jsou všichni obstaraní, jsem se rozhodla si s dovolením také odskočit. V momentě, kdy jsem s gaťama u kolen balancovala nad prkýnkem, abych se náhodou nedotkla oblečením či, nedej bože, kůží toho prkýnka, někdo zaklepal. Venda odemkla a otevřela, aby se podívala, kdo to je, a Štěpíno vylezl na židli a na plný koule pustil tu pákovku…

S kalhotami na půl žerdi jsem se přes kočár vrhla nejdřív na dveře a zavřela je. Pak jsem se krátkými přískoky (přes ty stažený kalhoty to rychleji nešlo) přemístila k umyvadlu a zastavila tu všude stříkající sprchu. Štěpíno byl úplně mokrej, všude totální potopa, děti se smíchy málem válely po zemi a mně se chtělo plakat…