Čurologická historie se završila letos v únoru. Tentokrát se nejednalo o Lukyna, ale o Štěpína, u kterého pro změnu zjistili, že je nutná obřízka – a tedy operace, při které tento úkon provedou. Jednalo se o plánovaný zákrok, který ovšem Štěpíno podstoupil zcela neplánovaně. Byl totiž na čekací listině, a když to se mnou pan doktor někdy na podzim domlouval, říkal, že čekací doba na tuto operaci je asi rok. No, a najednou jedno únorové odpoledne zvoní telefon a volají z nemocnice, že jim vypadlo dítě a jestli můžeme druhý den ráno přijít, že by Štěpína hned druhý den odoperovali.
A tak jsme ráno nastoupili do nemocnice. Jen jsme se tam objevili, už mu dali do ruky kanylu a něco mu do ní pustili. Pak kolem půl jedenáctý přišli, že mám na něj hodit bundu a jít přes ulici o dva baráky dál na nějakou ambulanci pro pediatrický závěr. Odpojili ho od té kapačky a řekli: „Šup šup, honem ať jste zpátky, ať se mu ta kanyla neucpe!“ Podotýkám, že to nebohé dítě bylo samozřejmě o hladu a žízni, protože před operací se nesmí od půlnoci jíst a pít. Vláčela jsem ho ven a hledala o dva baráky dál onu ambulanci. Když jsem ji našla, zjistila jsem, že čekárna je narvaná k prasknutí.
Snažila jsem se sestřičce vysvětlit, že nás posílají div ne z operačního stolu a že máme být šup šup, honem zpátky. Jenže té to bylo úplně putna. Prý je uvnitř akutní případ a musíme počkat. Tak jsme čekali – pouhých 40 minut. Štěpíno kvílel hlady a žízní, protože samozřejmě jako v každé čekárně tu byl automat na kafe, a tady navíc i na sladké tyčinky a sendviče. Div ty vitríny hlady neolizoval. Fakt paráda… Po 40 minutách se najednou vyřítila sestra, letěla k nám a houkla na mě, jestli jsme to my, kdo má tu kanylu. Já na to, že jo, a ona, že jsem jí to měla říct, že mu tam musí něco stříknout či co, aby se to neucpalo. A pak to najednou šlo a do minuty jsme byli v ordinaci u doktora.
Tam byl milý pan pediatr, který mi ovšem málem přivodil tik. Měl takový zvláštní způsob psaní na počítači: vše co psal, si říkal NAHLAS a vždy dvě slova po sobě jdoucí hned zopakoval. V praxi to vypadalo asi takto: „Štěpán Chvátal Štěpán Chvátal doposud operace doposud operace žádné neměl žádné neměl a jeho matka jeho matka a jeho otec jeho otec zdrávi zdrávi, v rodině se v rodině se nikdo nikdo z vážné nemoci vážné nemoci neléčí neléčí…“ Úplně mě zblbnul, takže jsem se přistihla, že mu taky odpovídám dvakrát dvakrát… :o))
Štěpína si odváželi pod kudlu až ve 13:15, prý operace na 20 minut. Po hodině a půl jsem tam už zase začala nervózně pobíhat, co se jako děje. Dali ho na dětský JIP, kam normálně matky můžou a kde všechny ten den operované děti dospávaly a byly připojené na monitorech atd.
Ten náš ječel a mlátil sebou tak, že ho nemohli zklidnit. Připoutali mu nohy a ruce k posteli – to dělají všem dětem po operaci – jenže ten náš se jim z toho vždycky vyškubnul. Nedovolili mi jít dovnitř, ale dveře nechali otevřené, takže jsem slyšela ten řev, viděla ten boj, a nemohla nic dělat. Ve finále mu stříkli něco do té kanyly, po čem totálně odpad, a mně dovolili jít za ním.
Pro zajímavost jsem si vyfotila obrázek (i když se tam nesmějí telefony používat), který visel na zdi toho JIPu. Opravdu to musel vymyslet nějakej totální magor – na dětskou JIP, přímo před dětské postýlky a pěkně vysoko, aby to jó každé dítko pořádně vidělo, dají takový chaos obrázek. Jak po požáru. Nechápu, co kdo na tom vidí pozitivního. Možná, že si ty děti mají myslet, že na tom můžou být ještě hůř, tak aby nebrečely…
Pak přišel pan doktor a povídá mi, co a jak. Ano, tušíte správně – byl to ten pan doktor, který se mnou řešil, jakým směrem mému staršímu synovi stojí jeho nástroj, když má erekci – ten příběh už určitě všichni znáte.
Pan doktor mi vysvětloval, proč se operace protáhla. Když z něj totiž udělali toho „žiďáčka“, zjistili, že má dvě ústí močový trubice. Pan doktor usoudil, že jednu kropicí konev už doma máme, tak mu rovnou udělali plastiku a sešili mu ústí do jedné roury. Pak mi začal vykládat ještě něco o šourku. Musím se přiznat, že už jsem z toho všeho byla zcela zničená, byly už skoro 4 hodiny odpoledne… Ani jsem se panu doktorovi neodvážila říct, že vlastně nevím, kde takový šourek mám hledat. Ale on vlastně mluvil o tom, že mu ho opravili, tak jsem si říkala, že mně to i může být jedno, když je teď ten šourek opravený…
Pan doktor odešel a Štěpán začal blít. Jelikož byl přišpendlený k té posteli jak žába před kucháním v laborce, neměla jsem moc možností, co s ním dělat. Pouze jsem mu držela hlavu na stranu, aby mu ty blitky tekly „jen“ do ucha. Do toho mi zazvonil mobil a byl to Lukášův trenér fotbalu. Napadlo mě, že si Lukáš asi na tom fotbale ublížil, protože proč by mi jinak volal jeho trenér! Takže jsem se rychle rozhodla nechat Štěpána v blitkách (to chvíli vydrží), otřela si poblitou ruku a vyběhla na chodbu, jelikož u těch monitorů na JIPu se nesmí telefonovat.
Volám tomu trenérovi zpátky a s hrůzou v hlase se ho ptám: „CO se děje?“. A trenér mi řekl: „Lukáš si vzal na trénink jen jednu tenisku, můžete mu přivézt tu druhou?“ Udělalo se mi úplný temno před očima a ze vší té frustrace, že všechny moje děti mají křivý ďoury, že nevím, kde je šourek, a že vedle na JIPu mi leží dítě v blitkách proto, abych se dozvěděla, že můj skoro desetiletý syn neumí napočítat do dvou a zabalí si jen jednu tenisku, jsem začala do mobilu hystericky křičet: „Vyřiďte tomu debilovi, že až se vrátím z nemocnice, že mu rozbiju hubu!“ Opravdu nekecám! Prostě mi ujely nervy a přesně tuto větu slovo od slova jsem ječela do mobilu.
Jojo, pobyt v nemocnici je hrůza, ale být tam jako doprovod vlastnímu dítěti je snad ještě větší hrůza...
