Čurologická trilogie - část 2

Minulý týden byla paní chirurgová velmi spokojená s našimi třítýdenními masážemi, neb přinesly kýžené ovoce a Lukynovi šel jeho drahocenný předmět v pohodě přetáhnout. JENŽE to by prostě nemohlo být moje dítě, aby to tím skončilo. Paní doktorové se teď pro změnu nelíbilo, kde ústí Lukášova močová trubice, takže mi dala kontakt na nějakého doktora na čurologii na Karláku. A tam jsem dneska s Lukynem byla. Snažila jsem se přesvědčit manžela, že tohle je přesně ten okamžik, kdy on by měl jít s dítětem k doktorovi, ale neprošlo to, a zase jsem musela já…

Začalo to tím, že jsem si při parkování na Karláku uvědomila, že jsem doma nechala to doporučení od paní doktorky. A samozřejmě jsem si nepamatovala, jak se ten doktor jmenuje, jen jsem si pamatovala, že se jmenuje jako nějaký pták. Doufala jsem, že to doporučení po mně nebude nikdo chtít a že jiný doktor nebude ordinovat, takže nebudu muset hledat, ke komu jdeme. Tak na recepci první dotaz byl: „Dobrý den, ke komu jdete?“ Tak to jsem se začala potit poprvé a paní se přiznala, že vím, že je to pan doktor, a tuším, že se jmenuje jako nějaký pták. Byl to Drlík – takže jsem trefila jen to, že je to doktor…

V ordinaci první otázka pana doktora byla, jestli mám doporučení od paní doktorové. Srdnatě jsem přiznala, že doporučení mám, ale bohužel doma na lednici. Naštěstí pan doktor byl chápající a dále už doporučení nevyžadoval. Lukáše poslal na lehátko, přisedl k němu a začal vyšetřovat.

Po celou dobu vyšetření mi ukazoval, co a jak má být a není, jak má být, a já si fakt přála být kilometry daleko. Opravdu některé věci je lepší jen tušit… :o))  Nicméně to nejhorší mě teprve čekalo.

Najednou mě totiž pan doktor totálně zaskočil otázkou: „Když má erekci, jak mu stojí?“ Musela jsem na něj asi velice nepatřičně valit oči, protože hned mi začal s tím Lukášovým nástrojem předvádět, jestli stojí takhle, nebo takhle... Vykoktala jsem ze sebe, že netuším, jak mu stojí. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, nepanikařit a říkám svému synovi: „No tak, Luky, jak ti stojí?“

Lukáš na mě zíral jako já předtím na doktora a já v tu chvíli v duchu proklínala manžela a slibovala mu krutou pomstu. Ale dál jsem se snažila fungovat jako chápající matka, takže moje další, pomalu řečená otázka byla: „A Luky, postavil se ti už někdy?“ Luky jen souhlasně pokýval a já v duchu zajásala, že teď se dopídíme odpovědi a povzbudivě mu říkám: „No a jak ti teda stojí?“ Luky převzal svůj nástroj z doktorových rukou a předvedl směr.

V tu chvíli mě zaskočila další doktorova otázka: „Jak čůrá?“ Přičítám to své vykolejenosti z předchozí otázky, protože ze mě vypadla odpověď  „Do záchodu.“ Teď zas byla řada na panu doktorovi, aby valil oči on na mě.

Zbytek vyšetření už mám tak trochu jak v mlze. Připadala jsem si jako u zkoušek, na které jsem se špatně připravila. Kolik vážil, když se narodil? Nevím. Tu jizvu na břichu má po operaci jaké kýly? Nevěděla jsem, ale tipla si a řekla poporodní a doufala, že to nemají rodičky (nic neříkal, tak jsem to snad trefila). Další otázka: a kdy tu operaci měl? Nevím. Měl ještě nějaké operace? Tady jsem zazářila, protože odpověď jsem znala – ANO. Další otázka: a jaké? To jsem taky věděla, ale dál to už šlo zase do kytek, protože hned další otázka byla „a kdy?“ a já už zas mohla jen to své „nevím“…

Na konci jsem dostala školení, kde a jak mám Lukynovi mazat. Za tři měsíce máme jít na kontrolu a já už teď šrotím Lukášovu anamnézu a doufám, že už mi pan doktor nebude klást další záludné otázky…