Nehodíš se? Budeš zredukován!

Na nejmenovaném diskusním serveru jsem se začetla do zajímavého životního příběhu. Jistá matka čekala dvojčata. Jednomu z dvojčat byla na základě amniocentézy (odběru plodové vody) diagnostikována vrozená vývojová vada. Downův syndrom. 

  Matka se rozhodla pro ukončení nedokonalého života. Je to její právo. Rozhodnutí, které mi nepřísluší soudit. Tragické dilema, jež nikdy z nás nechce zažít … 

  Nemohu se však ubránit úvahám, které mi samy běží hlavou. Především na etickou rovinu zákroku, který s jistotou zabije jedno z dvojčat. A druhé, to zdravé,  postaví před zvýšené riziko, že bude potraceno se svým nemocným sourozencem. Případně že se narodí předčasně. 

  Nedokáži pochopit, jak snadno je lékaři ženám nabízen zákrok, který ukončí život nenarozeného.   Slova. Jsou to slova, která formují naši realitu. Místo zabití použijeme výraz ukončení nebo ještě lépe přerušení těhotenství. Abychom se nedotkli svých křehkých citů, nebudeme se bavit o potratu dvojčete, ale o takzvané redukci. 

  Je to vážně divné. Nebudu se ovíjet falešnými prohlášeními a tvrdit, že bych sama nikdy nedokázala zabít. Dokázala. Kdyby někdo ohrožoval moje děti, zabila bych. Kdyby někdo ohrožoval mě samotnou. Ano, dokázala bych zabít. Možná bych dokázala zabít i bezbranné dítě ve svém lůně. Nežije se mi s tím dobře. S tím vědomím, že bych toho byla schopna.   

  Ale doufám v to, že bych aspoň zabití nazývala zabitím. Že bych se dokázala skutečnosti podívat do tváře. Syrové pravdě. Nahé pravdě o smrti.   

  Stejně je to zvláštní. Když jsem se chytala k porodu doma, bývala jsem některými obviňována z toho, že hazarduji se životem svého dítěte. Že je nemorální, abych rozhodla o tom, kde a jak bude mé miminko porozeno.  

  Přitom rozhodnout o životě dvacetitýdenního plodu (a v případě našeho příběhu dokonce dvou plodů) je vnímáno jako plné právo matky.      

  Ve dvaceti týdnech mohu nežádoucí život klidně zredukovat. S požehnáním medicíny i chápavého okolí.  Ve čtyřiceti týdnech už neleží rozhodování o životě mého dítěte v mých rukou.  

  Kde je ta hranice?  

  Tvoří tu hranici právě slova? Výrazy jimiž popisujeme a zároveň utváříme skutečnost?  

  Kde je hranice?  

  Mohu se jen zeptat.  Odpověď si musí každý najít sám v sobě. 

PS: Diskusi o redukci dvojčat nám na onom nejmenovaném serveru admin zrušil. Prý je neetické se ptát … nebo se dožadovat odpovědí.