Být jako vakovlk

Onehda jsem zase u dopolední kávy (která je součástí složitého procesu ranní resuscitace) pročítala články na netu (byly doby, kdy jsem se oživovala četbou beletrie, ale od té doby, co mám děti, mi pomřelo značné množství mozkových buněk a moje záliby se poněkud zjednodušily). A narazila jsem na jeden poměrně zajímavý o vymřelých živočišných druzích (chudáci, co dopadli stejně jako ty moje neurony).

Nejvíc mě z té partičky, která doplatila na lidskou bezohlednost, zaujal vakovlk. Ani nevím, čím. Možná tím, že má ve jméně kousek vlka a já mám vlky ráda. Zadala jsem si tedy slovo vakovlk do internetového vyhledávače, abych se na to zvláštní zvíře podívala trochu blíže.

A kromě informací o tom, jak a kde žil (pokud vás to zajímá, projeďte si taky vakovlka Googlem, rozhodně to stojí za to), jsem našla i několik starých filmových záznamů . Starých proto, že poslední jedinec zřejmě zemřel v roce 1936 v hobartské ZOO, takže do barevného filmu se už vakovlk nedostal. Na fotkách vypadal vakovlk divně. Ale na videu vypadal přímo absurdně. Neuvěřitelně. Jakoby ho nějaký šílený zvířecí chirurg sešil z různých částí jiných zvířat. Ocas z klokana, tělo tygra, nohy krátkonohého psa a hlava z něčeho, co vypadá jako kříženec vlka a klokana a aligátora (něco jiného je přečíst si, že vakovlk rozevře čelisti až do úhlu 170° a něco jiného je to vidět).

V tu chvíli jsem pochopila, proč bílí obyvatelé Tasmánie tohle zvíře stříleli na počkání. To, že jim dáví ovce, byla jen záminka. Zabíjeli ho proto, že byl tak jiný. Příliš se lišil.

Přiznám se, že ani já jsem si nejdřív nebyla jistá, jaké pocity ve mně tenhle tvor vzbuzuje. Rozhodně vypadal jako něco, co nepatří do našeho světa. Dokonce i ptakopysk proti němu působí jako roztomilá kačenka na čtyřech nožkách. A to nemluvím o další potvůrce od protinožců – tasmánském čertovi – který je vysloveně k pomilování už od pohledu.

Když mi mezi lebečními kostmi přestala rezonovat mantra divné divné divné, podívala jsem se na videa ještě jednou a pak znova. A zjistila jsem, že tohle stvoření je tak moc divné, až je sympatické. Že mu ta podivnost sluší. Že ta zvláštnost je vlastně velmi osvěžující.

Přišlo mi líto, že ve světě, který se čím dál víc unifikuje, není místo pro někoho, kdo byl jiný. Možná moje náhle vzplanuvší náklonnost pro zvíře, které kdosi označil jako klokana převlečeného za tygra souvisí s tím, že jsem taky divná. Naštěstí mě kvůli tomu neloví a nestřílejí, aspoň ne doslova. Ale problémy mi to sem tam přináší. Takže se snažím zapadnout. Být co nejméně divná. Kontrolovat se a aspoň navenek působit jen lehce výstředně, ale jinak docela normálně.

Úspěchy této taktiky zdaleka neodpovídají množství energie, které do ní vkládám. Výsledek vypadá asi tak, jako by šel vakovlk na přehlídku psích plemen, sednul si pěkně mezi pudla a bígla a se svým typickým velkohubým šklebem by předstíral, že je hodný pejsek. Nedá se nic dělat. Když je někdo divný, bude divný pořád, i když se bude snažit svoji divnost maskovat. Bude možná ještě divnější, protože každá snaha být někým, kým nejste, je prostě… divná. A nepřesvědčivá.

Nastavila jsem si obrázek vakovlka jako spořič na plochu. Aby mi každý den připomínal, že když se narodíte jako divné zvíře, možná to nebudete mít snadné. Vystavujete se riziku, že někoho váš pruhovaný hřbet bude natolik iritovat, že vypíše odměnu za vaši kůži. Ale ochudit svět o to, co se liší, znamená učinit ho jednobarevným a fádním. A v takovém světě by stejně nikdo divný nechtěl žít.

Vždycky když budu mít strach se lišit, podívám se na kamaráda vakovlka. Snad mi dodá odvahu být divná.

Být sama sebou.