Nedávno jsem vyplňovala jakýsi dotazník. Otázky byly snadné, nešlo o test inteligence či znalostí. Přesto jsem se u jedné kolonky zarazila a nevěděla jsem, co vyplnit. Stálo tam: „zaměstnání".
Po usilovném přemýšlení jsem nakonec váhavě napsala obligátní zkratku RD. Rodičovská dovolená.
Připadala jsem si poněkud nekompetentně. Péče o děti je sice záslužná činnost, ale nikdy jsem nepatřila k těm holčičkám, co by na otázku: „Čím chceš být až vyrosteš?" odpovídaly: „Matka na plný úvazek."
Měla jsem sny.
Původně jsem chtěla být indiánem nebo pirátem (princeznou nikdy, protože princezny nosí nepraktický oděv a neužijí si žádnou zábavu). Na to, abych lovila bizony a žila v týpí jsem se narodila na nesprávném místě i čase. A co se týká přepadání korábů s poklady, bohužel nesnesu ani jízdu na kolotoči. Na kariéru královny sedmi moří mám příliš slabý žaludek.
Nahradila jsem tedy dětské sny realističtějšími touhami. Rozhodla jsem se, že budu veterinářkou. Chtěla jsem zasvětit svůj život péčí o nemocné kočky a psy. Mít zvířecí útulek pro čtyřnožce v nouzi. Tuto veskrze ušlechtilou touhu mi moje praktická matka vymluvila jakožto ekonomicky nesmyslnou a přiměla mě přiklonit se k učitelské dráze.
Byla to špatná volba. Naprosto mi schází pedagogický talent. Nemám autoritu ani u vlastního psa, natož u cizích puberťáků. Stačily mi čtyři týdny praxe na osmiletém gymnáziu, abych pochopila, že ve školství pro mě není místo.
K velkému zklamání mé rodičky jsem teda odvrhla své vysokoškolské vzdělání a jala se vyzkoušet několik naprosto neambiciózních pracovních postů. Hlídala jsem cizí děti (nikdy více!), pracovala jsem v hotelu (nikdy více!), v pojišťovně (nikdy více!) i v realitní kanceláři (nikdy více!). Neúspěšně jsem se pokoušela podnikat a ještě s menšími úspěchy jsem se pokoušela stát se zaměstnancem. Stále jsem si namlouvala, že mám celý život před sebou a že jednou určitě přijdu na to, čím bych mohla být. Co by mě bavilo, uspokojovalo a naplnilo. A taky uživilo, pochopitelně.
Nabyla jsem dojmu, že nejlépe bych se cítila na pozici firemního maskota, popřípadě kavárenského povaleče na plný úvazek.
Nakonec moje setrvávající zmatky vyřešilo těhotenství a následný odchod ze sféry výdělečné činnosti do sféry profesionální utíračky dětských zadnic. Původně jsem se sice domnívala, že se po porodu záhy vrátím do práce, ale prvorozená mé naivní plány roztrhala na cáry. Nakonec jsem jí byla vděčná. Představa několika let mateřské dovolené v mé romantické mysli vypadala jako zasloužené dlouhé prázdniny. Doba, která mi poskytne odklad, než přijde skutečný život.
Myslela jsem si, že jsem dostala další čas na rozmyšlenou. Že konečně dospěji a přijdu na to, co chci dělat.
V hormonálním poblouznění jsem si dokonce namlouvala, že tuto přestávku od pracovních povinností strávím zdokonalováním sama sebe. Že se naučím cizím jazykům, najdu si nějaký rekvalifikační kurz nebo v sobě objevím umělecké sklony a budu se živit třeba paličkováním.
Za pět let, co jsem ženou v domácnosti, jsem se naučila vypínat sluch, když v mé těsné blízkosti někdo vyluzuje zvuky jako poplašná siréna. Naučila jsem se jíst v poklusu a vykonávat všechny domácí práce jednou rukou. Taky umím jména všech postaviček z Teletubbies.
Zvládám cvičit jógu s batoletem zavěšeným na noze a neodbytným a kontinuálně hovořícím předškolákem v zorném úhlu a doslechové vzdálenosti.
Zdokonalila jsem se v mnoha činnostech, o jejichž existenci jsem dříve neměla ani potuchy.
Obávám se však, že pokud bych měla sestavit aktuální Curriculum Vitae, případného chlebodárce bych asi neohromila zmínkou, že dokáži ve tři ráno poslepu nalít do hrníčku vodu se šťávou. Nedovedu si představit, jak bych tuto vysoce specializovanou dovednost uplatnila v seriózním zaměstnání.
Pomalu se mi to blíží. Druhorozené táhne na druhý rok. Prázdniny mi brzo skončí. A já se budu muset rozhodnout, čím vyplním kolonku „zaměstnání".
Mám z té představy panické ataky. Já, která jsem kdysi byla hvězdou teleshoppingu, už nejsem schopná ani telefonicky objednat děti na očkování. V souvislém rozhovoru koktám a ve stresu dostávám tik. Zapomněla jsem, jak používat příborový nůž, a moje slovní zásoba dosahuje úrovně čtyřletého dítěte.
S jistou nadějí se upínám k myšlence volných pracovních pozic v řetězci restaurací McDonalds. Smažení hranolek sice není úplně to samé jako válčení s bledými tvářemi nebo ošetřování zraněných koček, ale aspoň bych byla svým oblíbeným pokrmům blíže.
Usilovně si přeji, abych v sobě objevila nějaký netušený talent, nebo mě osvítil geniální podnikatelský nápad. Aby se prostě něco stalo a já jsem konečně prozřela.
Čas se mi krátí a nervy se mi kroutí jako žížaly na udici. Je mi jednatřicet a pořád ještě nevím, čím chci být, až budu velká.
