Život v krabici.

President Václav Havel nazval paneláky králíkárnou. Já ho trochu poopravím. Jsou to krabice. Zvláště menší byty do 30 metrů čtverečních připomínají spíše hotelový apartmán.

Zamáčknu řinčící budík a ještě přiospalá běžím do koupelny. Vyhýbám se skříni a cestou málem zašlápnu svou kočičku otírající se o mé nohy, čímž mi projevuje svou náklonnost. Jeden pokojík je mou ložnicí, pracovnou i obývákem. A také jídelnou protože do mini kuchyňky už se nevejde ani jídelní stolek. Marně mi feng šuej  určuje jak mám umístit nábytek včetně postele abych přivábila pozitivní energii, zdraví a štěstí do domu. A tak si alespoň v jednom vietnamském obchůdku kupuji zlatavou kočičku s mávající rukou. Koupelna byla stvořena leda tak pro Sněhurku, zrovna tak jako místnost kam i císař pán chodíval vždy sám. Předsíň z níž vcházím z jedné strany na chodbu a z té druhé do místnosti kde spím, jím, studuji, sleduji televizi a cvičím je tak úzká, že když otevřu dveře z bytu ven, připadá mi, jako bych spala na chodbě.

Má to i svá "pozitiva". Přesně vím, kdy přichází domů můj postarší soused, v jaké náladě a že je stále na živu. A také v který čas jde na toaletu i spát. Jen si občas nejsem jistá, zda právě hraje bowling či na podlahu rozsypal brambory. Místností se rozléhají rány jako z děla. A než se odstěhovali mladší sousedé, můj večerní život při sledování seriálu okořenily jejich milostné chvilky. Když se tak poohlédla kolem a kolem, zjistila, že vlastně žiji v krabici. Čtvercový tvar pokoje spolu s nízkým stropem musel být vykonstruován snad jen pro přespávající " krabičáky". Mít byt alespoň balkón nebo terasu, to by bylo jiné kafíčko. Kdo takovéto bejváky vymyslel by zasloužil rovnou Nobelovu cenu anebo doživotní vězení v takovéto krabici. Zůstane-li člověk sám a musí -li se najednou odstěhovat z místa kde prožil většinu část svého života a zapustil kořeny, nic jinému mu vlastně ani nezbývá. Může být vůbec rád, že bydlí, má svou teplou postel a židli. Tržní prostředí je nemilosrdné a takovéto panelové krabico-králíkárny už se šplhají k jednomu milionu i v menších městech. Vydělali jen ti, co je odkoupili od měst jen za pár desítek tisíc. A ti, co si je později od nich za nekřesťanské peníze koupili budou splácet hypotéku dokonce života.

Jen nechápu toho architekta. Ve větším prostoru vše vyzní do ztracena, v menším je slyšet takřka každé špitnutí. A tak ví každý o každém téměř vše aniž by se ti lidé navzájem znali. Jedna z mých kamarádek se provdala do Německa a když přijela před pár lety na návštěvu se svým manželem jako hora, měli co dělat, abychom se do bytu vůbec všichni vešli. Hans to prostě nedokázal pochopit. Takovýto mini prostor viděl snad poprvé v životě. Prý si připadá jako v krabici. To už jsem se fakt musela od srdce zasmát. Zřejmě si přečetl mé dlouholeté myšlenky. Paneláky v Německu sice mají také, avšak  nejmenší byt má rozlohu nejméně šedesát metrů čtverečních plus velká terasa či balkón. A když uslyšel splachovat souseda nade mnou či dokonce čůrat do záchodu, přešla ho chuť na jídlo a šli raději do restaurace. Panelák je dost velký průchoďák. Usedlíci vymírají a tím skomírá i okolí. O dům se pomalu nemá kdo starat, každý si hledí jen svého. Pro mnohé obyvatele co za prací dojíždějí do jiných měst se stal pouhou noclehárnou a cizincům v pronajatých bytech je to jedno tak jako jejich majitelů co si přijedou jen pro činži.

Nakonec si ho své pomocí alespoň trochu odhlučnila stropními deskami a zařídila ve skandinávském stylu se spoustou květin.při procházce městem na jedné vývěsní tabuli objevila prodej garsonky o osmnácti metrech čtverečních. Tak nevím, zda si takovéto bydlení pořídí lidé či trpaslíci. Konec konců, ke spokojenosti a štěstí stačí asi skutečně  málo. Pořídila si domácí mazlíky s nimiž se nám žije celkem hezky i v té panelákové krabici. Alespoň, že krásnou přírodu mám takřka za rohem a nepozve-li si soused zrovna své kumpány z mokré čtvrti, je tu celkem klid.