Žijeme ne pro sebe ale vedle sebe. A trpíme jako psi.

První den po velikonocích a jednom dni kdy byla většina obchodů zavřena jsem si zašla jen pro svačinu do práce do nedalekého supermarketu a nestačila se divit. 

Na zelený čtvrtek kdy zvony odlétají do Říma  a před mnohými z nás prodloužený víkend nebylo před obchodními domy, hypermarkety a supermarkety pomalu  ani kde zaparkovat natož se uvnitř pohnout. Namísto chrámu ducha lidé houfně spěchali do chrámu konzumu.Hustota provozu uvnitř s přetékajícími nákupními vozíky a přeplněnými košíky byla nejméně na stupni čtyři zrovna tak jako na výjezdu z měst. Ti lidé skoupili snad úplně všechno a tam kde byla sleva se zboží v regále dlouho neohřálo ač mnohé kvality ne zrovna valné. Ale nekup to, když se patrně blíží čtyřdenní hladomor.

Ukryté zásoby ať už ve spíži či nejlépe ve vlastním břiše se nikdy neztratí a platí přece ono známé, tlustí budou hubení a hubení studení, tak proč se neprojíst k blaženosti, cukrovce, vysokému tlaku, obezitě. Ať si lékaři bijí na poplach jak chtějí. Jak pravila Mařena Škopkojc z Hoštic " a proč jsou tlustí, protože se mají." Čtyři dny uběhly jako voda a vše se začínalo pomalu vracet do normálu. Ale jen zdánlivě. První povelikonoční den si zašla koupit svačinku do nedalekého supermarketu a nestačila se divit. Tolik hladových zákazníků, to se musí vidět. Jakoby většina nejedla nejméně týden. Opět mizelo téměř vše. Od pečiva po cukrovinky, uzeniny a alkohol. Většina nákupních košíků přeplněna povětšinou  zbytečnostmi. Zbožím, které ti lidé s naducanými povelikonočními žaludky snad ani nesnědí či věcmi, bez nichž by se zcela jistě obešli. A co víc, ti lidé, ať už rodiny či jen kamarádi stojící jen pár kroků od sebe si ani navzájem nedokáží říci, co chtějí či nechtějí koupit. Prostě si pošlou sms a je to.

Žijeme v prapodivném světě, ne spolu, pro sebe ale vedle sebe. Snad si i lezeme navzájem na nervy, čím dál více jsme si na obtíž. Žijeme a vyrůstáme v betonu a obklopeni betonem. Jako bychom nasávali jeho chlad. Každý žije raději sám ve svém mini bytečku. Kolik jen se vyplýtvá energie když každý má svou vlastní televizi, pračku, myčku, lednici či počítač. Ubývá půda. Namísto remízků se staví stále nové a nové byty a to čím dál víc ty menší pro jednotlivce. Dříve se lidé scházeli u jedné televize v obývacím pokoji, jedna dvě generace. Stačila jim jedna lednice, jedna pračka. Ve čtyřpokojovém bytě vyrůstaly děti s rodiči i prarodiči a když nastaly zlé chvíle, široká rodina si byla vzájemnou oporou. A to i finanční. A třebaže neměli příliš vysoké platy, když se dala korunka ke korunce, nikdo nemusel skončit na ulici či ve staří v domově důchodců. Babička uvařila, upekla. Být single a bezstarostně si užívat života má i svá úskalí. Přijde životní nezdar, nemoc a kolik z těch facebookových přátel skutečně podá ruku v tísni. Stačí přijít o práci, neutáhnout nájem a z uživatele krásného bytečku je bezdomovec. Všeho je nadbytek. Čím více se vyrábí nových věcí tím větší zmetky to jsou. Zmetky na jedno použití, jeden rok aby bylo stále co vyrábět. A tak měníme mobily po roce, půlroce či měsíci. Ničíme své vztahy, sebe i přírodu.

Evropa stárne Česko nevyjímaje. Časy hojnosti střídají časy hubené. Je to neustále se opakující perioda, stačí horké léto, období sucha kdy se nic neurodí. To už věděl egyptský Josef, poradce faraóna a později správce země co zachránil egyptský lid před hladomorem. Prošli jsme  si časy nedostatku i konzumu a až svět jednou zestárne přijde čas útlumu a my snad nalezneme opět k sobě ztracenou cestu.Topíme se v odpadcích a útěchu hledáme v antidepresivech. Máme všechno a vlastně nic. Nedávno potkala svou kamarádku z dětství. Se svým manželem oslaví 30. let společného života. Žijí ve velkém domě dvě generace. Jedna velká rodina co si navzájem zůstala oporou v časech dobrých i zlých. V dnešní době lze jen použít slova Boženy Němcové šťastná to žena. A já dodávám šťastná to rodina.