Všichni moji blízcí.

Tento film viděla už poněkolikáté a vždy mě při jeho sledování zamrazí. A chodil li kdy po světě lidský bůh, je jím Nicholas Winton. Čest jeho památce. Tatínkovi byly čtyři roky. Mamince pouhý měsíc když začala 2. světová válka. 

Nejkrutější zvěrstvo všech dob jaké jen člověk mohl spáchat z pohnutek, kdy sám sebe pasoval na Boha rozhodujícím o tom, kdo má na tomto světě právo na život a kdo ne. Okupace Československa, protektorát Čechy a Morava mým rodičům sebral pořádný kus dětství a zjizvil nevinnou duši. Kolik bolesti jakou si už dnes dokáže málokdo z nás představit, utrpení, hladu a zmařených životů válka přinesla. A to jen proto, že si jeden pán s knírkem usmyslel, že spasí svět po svém tím nejohavnějším způsobem. Starý pošpiněný a prohnilý svět měl zaniknout za burácení zbraní a výbuchu bomb. Ve jménu nové, čisté a neposkvrněné árijské rasy měl být stvořen nadčlověk. Světlovlasý, modrooký, silný.

Právě v těchto dnech si připomínáme slavné májové dny a nevím, jak by skončili nejen moji rodiče a blízcí nebýt právě jich. Možná bych se nikdy nenarodila. V Evropě byla rozpoutaná krutá válka jakou svět kdy poznal. Národ povstal proti národu, bratr proti bratru. A tu, kterak mi povyprávěl tatínek na západě překračuje československou hranici armáda generála Pattona, s nímž se osobně setkal můj dědeček. Lidé příjezd americké armády vítají plni dojetí a slz. Američané jim podávají cosi neznámého a přece tak dobrého a sladkého, rozplývajícího se na jazyku. Dětem vkládají do dlaní jakousi po rozžvýkání táhnoucí se gumu. Žvýkačka a čokoláda se stala jedním z darů Pattonovy armády. Tatínek měl jednu uschovanou na památku, dnes by patrně měla cenu. Zatímco Američané drtí nemilosrdně nepřátelská vojska od Sušice po Příbramsko, Pražané houževnatě brání své město dokud nepřijede rudá armáda. Nasazují vlastní životy, staví barikády.

I zde, uprostřed pekla vládne z....a politika, jak říkával tatínek. Vše bylo dojednané. Američané nemohli Prahu osvobodit třeba že by mohli projet a zlikvidovat okupanty dříve než rudoarmějci nebo dokonce společnými silami. Když mi soudružka učitelka v hodině dějepisu položila otázku kdo a kdy osvobodil Československo, zmínila krom rudoarmějců i generála Pattona. Málem ji trefil šlak a v žákovské si odnášela pětku. Pro tatínka nejkrásnější známku, protože nezapřela pravdu, kterou pak náležitě oslavili polárkovým dortem politým vaječným koňakem. Následující víkend mě vzal do Plzně na výlet aby mi ukázal, kudy Američané projížděli a pak do Prahy k českému rozhlasu.

Válku naštěstí neprožila a když vidím hrob neznámého vojína, položím na něho kytičku bez ohledu na to, zda je Čech, Američan nebo Rus. Zde nesehrála roli národnost, ale odvaha. Zatímco Evropa tančila svůj vítězný valčík, v malé vesničce Slivice na Příbramsku se v lesích ukrývaly jednotky SS jež se nechtěly jednoznačně vzdát, i když třetí říše padla a hitlerovci utrpěli porážku. Ke kapitulaci je přinutil až 1. a 2. Ukrajinský front. Na samém konci války zemřelo ještě pár nevinných místních obětí co se lehkomyslně vydali bojovat s ozbrojenými německými vojáky takřka s holýma rukama. Poslední výstřely války zazněly 12. 5. 1945 na Slivici a tímto válka definitivně skončila, což si lze připomenout při rekonstrukci bitvy v sobotu 11.5. od 13. 00 na Slivici. Setkají se zde čechoslováci, rudoarmějci, pattonova vojska, vlasovci. Ti, bez nichž by Evropa možná nabrala zcela jiný směr a nejen ona. S příjezdem legendárního tanku číslo 23 do Prahy ověšeného šeříky se mi vybavují slova jednoho z kolegů, který později emigroval do Ameriky. " Vidíš to číslo a rok, tak si je sečti. Dostaneš 1968. Ten tank v sobě nese vzkaz brášků. My se vrátíme." Jak k tomu došel nevím, ale skutečně se vrátili. Na celých čtyřicet let a z osvoboditelů se rázem stali okupanti. Ale to už je jiný příběh dějin, i když jak známo, historie se opakuje nevezmeme-li si jako lidstvo poučení.

Válka je svinstvo v jakékoliv podobě. Z žen činí vdovy, z mužů vdovce, z dětí sirotky a z lidí mrzáky. Bere vše. Životy, domov, potravu. nezná slitování. 74 let žijeme v míru a věřím, že tomu tak bude i nadále, přestože rozpoutat válečné peklo může kdokoliv a kdykoliv. Na světě není nic jisté krom nejistoty a smrti.