Vánoční deník osamělky.

Můj milý vánoční deníčku.Tak je tu zas a kolikátý že už vlastně je ten adventní čas naplněný láskou a rozjímáním či spíše rozplýváním se nad tou neutuchající nádherou v kouzelných chrámech konzumu. Babička mě jako malou holčičku 

vodila do chrámu ducha a naděje, ale kde že ty krásné časy jsou. Bývaly doby kdy jsem předvánoční tradice brala doslova, tak jako v časech mé babičky. Poklidila byt tak že se z předvánočního úklidu stal úklid téměř generální. Vyleštila jsem okna a zrcadla, a byl-li čas tak jsem si vymalovala pokojík, aby se v něm Ježíškovi líbilo a cítil se u nás hezky. A co na tom, že se narodil ve chlévě, na seně, kde ho nezahřívalo teplo z ústředního topení ale tělo maminky a také dech oveček a oslíka. Narodil se prostý a chudobný, dítě jako každé jiné co by jinak zůstalo bez povšimnutí, jakých se rodí tisíce a přesto díky betlémské hvězdě tak neobyčejně obyčejné, jehož zrození oslavuje svět už celých 2000 let. Narozením Ježíška na tuto zem vstoupila všeobjímající láska ukrytá kdesi  hluboko uvnitř lidských srdcích. Zatímco z jednoho srdce vytryskne jako gejzíz, v jiném se změní v kus ledu. Z takového člověka číší jen chlad. A právě vánoce jsou tajuplným obdobím plných zázraků a přání kdy toho láskyplného gejzíru všude kolem nás tryská nejvíce. Lidská srdce se otevřou dokořán aby se hned na to zase na celý rok zavřela. A tak to chodí stále dokola celých těch dva tisíce let. Zatímco dříve bylo více lásky a méně dárků a to byly povětšinou hodně skromné, dnes je to spíše obráceně. Čím více dárků pod stromečkem tím méně lásky mezi lidmi. A lidé si mezi sebou závidí. Lásku i ty dárky. Zvláště ti, na které se už nedostalo. Láska nepřichází ani o vánocích a Ježíšek už si cestu k osamělcům buď už nepamatuje anebo se mu do toho chmuru ani nechce. Ani on si ten čas radosti nechce pokazit.

V těch dobrých časech kdy k nám ještě Ježíšek trefil jsem po úklidu byt provoněla vůní mandarinek,  pomerančů, vanilky a skořice a pak vyzdobila. A s maminkou jsme se pustily do pečení cukroví. Dodnes ten závan vánoc kdy jsme byli všichni pospolu a bylo nám tak hezky na duši cítím. Dárky jsem sháněla s předstihem a dala jsem si opravdu záležet aby přinesly skutečnou radost a vzpomínku na mě. Vložila jsem do nich kus svého srdce a při pohledu na ty roztančené hvězdičky v očích obdarovaných jsem se radovala snad více než oni. Tatínek přinesl stromeček, nádhernou borovičku sahající takřka ke stropu a my se sestrou a maminkou se ujaly zdobení. Nejraději jsem dávala kolekce a pak v noci jsem potají chodila na bonbónky stejně tak jako tatínek. A do obalů jsem zabalila třeba vánoční cukroví a myslím, že tatínek to dělal stejně tak. Na co jsem se těšila nejvíce, byli vánoční kapři ve vaně. Vždy jsme měli dva. Jednoho tatínek zabil na Štědrý den a toho druhého po novém roce. Nechali jsme si ho pro štěstí a já jsem tak u vany proseděla celé hodiny. Kapřík byl jediným živým zvířátkem, které jsme doma měli. Samozřejmě jsme si se sestrou kapry hned pojmenovaly a tak mi o štědrovečerní večeři přistál na talíři kousek Honzíka. Po večeři se tatínek pokaždé na chvilku někam vytratil a my jsme uslyšely rolničky. Maminka otevřela dveře do obýváku a nám se sestrou se při pohledu na rozzářený stromeček a hlavně to co bylo pod ním zatajil dech. Hned jsme se plny nedočkavosti a zvědavosti co se v těch krásných balíčkách ukrývá a zda Ježíšek ta naše kouzelná přání skutečně vyslyšel vrhly pod stromeček jako medvíďata na med. " Jéé, mimino, Ježíšek nezapomněl, " objímala jsem svou panenku v dupačkách o kterou jsem si Ježíškovi napsala. " A knížka Malý Bobeš, Honzíkova cesta, malý autobus a houkací sanitka. Tatí, já mám boby," jásala sestřička a hned se je rozhodla vyzkoušet. A hned první srážka s vánočním stromečkem a tak i já jsem vyzkoušela jeden z dárků houkající sanitku. Maminka našla krásné malované hrníčky, růžový svetr a tatínek nářadí do své dílničky a boty pohorky.

Na okamžik jsme se všichni stali malými dětmi. Rodiče se do svých dětských let s námi rádi vrátili a byli moc šťastni stejně tak jako my. Pak jsme společně usedli před televizi a vychutnali jsme si Popelku  Dříve moc pohádek přes den neběželo tak jako nyní. Děti řádily venku ve sněhu a dospělí se věnovali vánočním přípravám. Když zbyla trocha času, ještě před tím než vyšla na nebi první hvězda, šla jsem si s tatínkem zabruslit na nedaleký rybník aby maminka měla na sebe trochu času a byla krásná. A tak jsme se na večer moc těšili. Byl to pro nás skutečný svátek a vzácný neopakovatelný okamžik. Po pohádce jsme zašli společně na půlnoční kde mě doslova pohltila tajemná atmosféra. Moc jsem to tajemství o němž kněz neustále mluvil nechápala, ale bylo mi hezky a milo na dušičce. Na Štěpána jsme odjeli k babičce na venkov kde jsme prožili nejkrásnější vánoce. Ty staročeské jakoby vypadly z Ladových obrázků. Babička zvláště nás děti uvedla do časů svého dětství kdy i ona byla taká malá holčička jako jsme byly my. Já a má sestřička. Zašli jsme do lesa s dobrůtkami pro zvířátka, pod nohama křupal bělounký sníh a babička po cestě zpívala krásné koledy. Zpátky do světničky jsme se vrátili sice celí promrzlí ale s krásnými zážitky. Se sestrou jsme zalezly na pec a snad i na chvilku usnuly. Když jsem se probudila, či mě probudil spíše zvonivý smích, u velkého stolu jsem spatřila spoustu tetiček a strýčků. A babička roznášejíc pohoštění mezi stolem jen tančila. Jako víla.

Jak šly roky, už vánoce neprovázelo tolika veselí jako dřív. U štědrovečerní večeře vždy zůstala jedna židle prázdná a my jsme posílali vzkaz do nebe na křídlech andělů. Nakonec jsem zůstala úplně sama. Jen se svými kočičkami. Jedinými bytostmi na světě co mi zůstaly, milují mě a já je. Vánoce beru již pár let spíše jako víkend a natřískaným obchoďákům se vyhýbám. Raději jdu do přírody se srdcem plným vzpomínek. Do mého domu smutku nikdo nepřichází, ani Ježíšek ne. Asi aby se nenakazil morem osamění. A když se tak ohlédnu kolem a kolem, většinou se potkám s někým, komu osud někoho blízkého sebral a vánoce ztratily svůj smysl. Pro děti jsou vánoce tím nejnádhernějším časem. Přejde pár let a vánoce už zůstávají jen krásnou pohádkou pro děti. A mám-li mít jedno jediné vánoční přání. Najít schody do nebe, všechny láskyplně obejmout a říci jak moc mi chybí. Tím nejvzácnějším a nejdražším darem je totiž rodina. "Osamění je zhmotnělá smrtka, chátrám a umírám zaživa," pravila kdysi jedna osamělá kolegyňka a nikdo z nás mladičkých věčně se hihňajících holek jí tehdy nechápal ani moc dobře nerozuměl. A pak k ní o jedněch vánocích přisedl bratr smrťák se sestrou euthanásií. Pestrobarevný vánoční koktejl který si namíchala na svou poslední cestu uzavřel jednu smutnou kapitolu osamělého života mezi čtyřmi stěnami paneláku který vlastně ani nikomu zvlášť nechyběl a dodnes patrně ani nechybí. Vánoční pohádka pro někoho začíná zatímco pro jiného končí. A tak je příliš vážně neberu. Už jsem přece jen velká holka. No a ty Smrťáku už přestaň tolik nasávat. Pak si pleteš cestu a netrefíš kam máš, máš-li vůbec. Být to na mě samotné tak tě někam zavřu a už nepustím. Ohlédni se za sebe kolik neštěstí jsi jen tentok rok způsobil, kolik srdcí zarmoutil a bolesti způsobil. Vzal jsi si i jednu z mých kamarádek z dětských let, čistou duši, dětem maminku. Smlouvat s tebou neumím, ale nikdy ti to neodpustím. Sebral jsi mi všechny ty co jsem milovala a oni milovali mě. 

A teď už si běž odpočinout a hodně moc dlouho se mezi námi lidmi neukazuj. Kvůli tobě jsem zůstala o vánocích osamělá.