Poklonu skládám vám Mistře Gotte.

Karel Gott oslaví své neuvěřitelné osmdesátiny. Musím říci, že tohoto zpěváka miluji od svého dětství. Tolik nádherných písniček které mne provázely životem a provázejí dodnes. Převedly mne přes most dětství před bránu 

 světa dospělých do něhož tehdy strašně moc chtěla vstoupit. Chtěla mít prsa, namalované oči a pusu rudou od rtěnky jako maminka. A také být velká slečna, mít kluka a tak nějak si žít podle svého. Zdálo se mi, že mi rodiče až tak moc nerozumí a jejich názory jsou předpotopní. Zula si své dětské střevíčky a vhodila do řeky zapomnění. Namísto nich obula boty lásky, zklamání, radosti i trápení a také plné slz. Nejednou se ohlédla zpět a toužila vrátit se zpátky, nazout své dětské střevíčky a užívat si svého pohádkového světa princezen, rytířů na bílém koni a hlavně nádherných snů. Brána však zůstala zavřená. A já se znovu zaposlouchala do těch nádherných tónů co pohladí po duši.  Písnička Svět byl fajn, svět byl náš mi připomenul dobu mého dospívání kdy nám patřil svět, na vše hned měli a znali odpověď a naivně si mysleli, že jak jsme mladí, krásní a nevinní, že nám celý svět leží u nohou a když se do mě zamiloval sedmnáctiletý mladík, byl prostě moc starý a já ho poslala k vodě. Buď sbohem brácho z dětských let, stýská se mi, píši vzkaz letmo do vzduchu který se v jediné vteřině stává minulosti. Čas ho odnáší kamsi do neznáma.

A pak přichází Lady karneval, ano, bývala jsem princeznou dětských karnevalů a později královnou plesů, kde asi ta léta jsou. Hrál jsem ti hrál, hrál nad řekou s mou kytarou pravěkou. Má první láska u táborového ohníčku u řeky jejíž hladina byla tak krásně propletena stříbrnými nitkami měsíce co mi hrál ty nejkrásnější písničky. A já byla v sedmém nebi, tak nádherná romantika jako z pohádky. Uplynulo pár let a zaznělo jen Čau lásko a každý šel jinou cestou a s někým jiným. Jakoby Dávné lásky ve společném duetu s Hankou Zagorovou patřily jen a jen mým vzpomínkám na všechny lásky mého života. A tak se rozhodla jít za štěstím. A když ho našla, tak mi uletělo. A přesto Stokrát chválím čas v němž prožila nejkrásnější období svého života s těmi, které tolik milovala a snad se jednoho dne opět spolu sejdeme u jednoho velkého stolu někde na mlhavém obláčku. Občas si připadám jako malé kotě, které by se tak rádo schoulilo pod ochranná křídla mateřské náruče a tak jdu zapálit své mamince svíčku na blízký hřbitov a mým nitrem zní Ave Maria. Narodila se ve stejném roce jako Mistr, jen osmdesátiny by oslavila o pár měsíců dříve. A byla by schopna na ně toho Karla pozvat. Věřím že mu pošle z nebe krásnou gratulaci po křídlech andělů.

V koruně stromů slyším nádhernou ptačí árii a hned jakoby zdáli zní, že už nepohladím Marii, jakoby mne Karlova píseň chtěla alespoň trochu utěšit a vynést tu bolest z duše ven. Má maminka se jmenovala Marie a Karla zbožňovala stejně tak jako já. Když se před sedmadvaceti lety vdávala má mladší sestřička a brala si muže svých snů, rozezněly se sálem Zvonky štěstí. A to štěstí a láska je provázela celý život, než-li se její milovaný manžel odebral na věčnost. A pak Vánoce bílé, nejkrásnější svátky v roce, občas na blátě, i když já mám mnohem raději ty jarní kdy se příroda probouzí ze zimního spánku, vše voní a kvete, svítí sluníčko a rodí se nový život. Ale na Popelku k níž Karel Gott nazpíval Kdepak ty ptáčku hnízdo máš a věnoval jí i svůj Oříšek pro Popelku se moc těším. Bez této pohádky by snad ani ty pravé vánoce nebyly. Navrací mě zpět do dětství tak jako Karel Gott. Pan Gott se stal ikonou, alespoň pro mě, žijící legendou, bohem pozemské múzy seslaný shůry. Taková to osobnost se nerodí každý den, ale možná za sto, možná za tisíc let.

A tak posílám i já ke Karlovým požehnaným jmeninám pár slov jež vítr neodvane, plamen svíce nespálí a voda nespláchne.

Pocta vám Mistře.

Když vidím vaši tvář, jde

z ní jasná zář a hlas tajemný

co tóny zvonů zní.

Ta píseň z úst slavíka, co 

srdce se dotýká, jste nám 

vzácný dar nebesy požehnán

vzdávám vám hold k narozeninám Mistře

a svůj klobouk odhazuji

v dál.