Toulala se tou magickou zahradou plnou tajuplných vůní která ji po prodělané těžké nemoci dávala sílu. Jakoby se v ní pomalu znovu probouzel život. Stále častěji postávala před sloním výběhem, když tu k ní jeden z nich přišel aby
jí zlehka přejel po vrásčité tváři stejně tak vrásčitým chobotem z něhož sálalo příjemné teplo, láska a také pocit sounáležitosti. Nebyla až tak stará jak by se na první pohled mohlo zdát, jen ta nemoc o něco pozměnila odraz v zrcadle a zdánlivě přidala pár roků na víc. Lze ale člověka soudit jen podle masky pod níž je ukryta čistá šlechetná duše, prostá lidská křehkost a nahota s jakou jsme přišli na tento svět. Stále víc si připadala, jakoby ve světě věčné krásy, nekončícího mládí a dynamického výkonu pro ni už nebylo místo.
Pohlédla do těch nádherných hlubokých sloních očí a právě snad odtud přicházela odpověď na dosud nevyřčené otázky. Snad po dlouhé době se i usmála a něžně pohladila bytost mnohonásobně ji přesahující. Vzpomněla si na svou milou lektorku jógy, která při jedné lekci vyprávěla, že sám velký učitel Budha pochází zčásti ze slona a ona už ví proč. A v mnoha zemích je slon posvátné zvíře asi tak jako v Egyptě kočka. Svého nového přítele tak nazvala panem nebo paní Indie. Ta sloní vznešenost ji naprosto uchvátila. Zvíře se svraštělou kůží a přesto tak krásné. Nerada kamaráda z Indie opouštěla a slíbila, že se zase brzy vrátí. Už jenom ten slib daný kamarádovi ji určitě zase o nějaký ten den prodlouží život. Jak jen by ho mohla nedodržet. A i on se svým mohutným zatroubením rozloučil se svou milou ctitelkou jako pravý gentlman. Král Indie.
Šla dál když tu spatřila stařičkého lva obklopeného pečujícími lvicemi. Možná to byly manželky, milenky nebo dcery. Kdo ví. Zvířecí říše je zrovna tak pestrá jako ta naše lidská zahalena mnohým tajemstvím. Jedna z nich ho láskyplně objala a svou hlavu zabořila do jeho řídnoucí hřívy, která už dávno přestala být jeho chloubou. A přitom pranic neztratil na své důstojnosti. V očích se jí zaleskla slza a hluboko uvnitř se rozlilo podivné teplo. Tak moc by lvího stařečka chtěla obejmout. Posunula se blíž ke sklu. Král džungle vstal a přišel k ní tak blízko až se čumákem otřel o sklo. A ona jemně vtiskla své rty tam, kde zůstal otisk lva. Ten zvedl přední tlapu a stiskl otlak jejích rtů. A pak si dlouho hleděli do očí a šeptali srdcem své příběhy. Těžce nemocná žena a starý chřadnoucí lev si byli tak blízcí, že snad kdyby mohli odstranit skleněnou překážku, padli by si dlouze do náruče. Všimla si, že mu chybí pár zubů jako jí vlasů. A přesto byli očima tamního ošetřovatele oba svým způsobem tak krásní. Jakoby ta vnitřní čistá krása zalila sluncem celou zoologickou zahradu.
Cítila se tady tak hezky a stvořil-li Bůh pozemské anděly, nadělil jim ocásek, kožíšek a čtyři nožičky. A také čistou duši jakou si v lidské říši přinášejí na svět jen nemluvňata. A ač jí lékaři moc šancí na plné uzdravení nedávali, procházky po ZOO a setkávání se s tamními obyvateli jí navracely ztracenou sílu a dávaly novou naději že bude žít. Když procházela kolem jezírka s pelikány v západu slunce roztáhli svá mohutná křídla. Jako andělé.
