Nevztáhneš ruku na bližního svého.

U ranní kávy otevřu přehled zpráv a už při nadpise mě zamrazí. Titulek hlásá vraždu staršího pána žijícího jen se svým pejskem. A co víc, tento krutý čin se stal v malém poklidném městečku do něhož ráda jezdívám za vzpomínkami. 

Vždyť jen pár kilometrů odtud měla svou milovanou babičku a žijí zde moji blízcí. Taková hrůza se prostě nedá jen tak vydýchat. Bohužel tento zločin na starém bezbranném člověku není první a ani zdaleka poslední. Jakou vrah asi musel mít záminku a s jakým úmyslem do domku vcházel se zatím mohu jen domnívat. Vše je v šetření policie která už vraha má. Muže jež nedosáhl ani třicítky. Tak mladý, vždyť by mohl být synem onoho pána, pokud jím skutečně není. I takovéto případy nejsou výjimkou a o to víc jsou odpornější a takový člověk se ani člověkem nazvat nedá.

Není tomu tak dávno, co v domově pro seniory, oáze zdánlivého klidu a bezpečí našel smrt manželský pár a co je horší, rukou svého vnuka. Kam jen to dospěli a co jsme to za civilizaci požírající sebe samu rukou krutosti, bezcitnosti a chladu. Kam se poděla úcta ke stáří, člověku jako takovému, sobě samým a životu vůbec. Přestali ho brát jako dar ale vnímáme ho spíše jako samozřejmost. Tak jako mnoho dalších věcí kolem sebe. Jenže ten plamen může kdykoliv pohasnout.

Vraždy nás provázejí od nepaměti. Chladnokrevně se zabíjíme ve jménu moci, rodinné cti (víceméně islámské země), z nenávisti, zášti, pro peníze, dědictví. Nedokážeme unést své prohry i nenaplněné touhy být milován a obdivován víc než ten druhý o čemž se můžeme dočíst už v Bibli. Hněvem a závistí zaslepený Kain chladnokrevně zabije svého bratra Ábela jen proto, že jeho dar byl Bohu milejší.Mnozí možná namítnou, i toto je úděl našeho světa a v přírodě přežijí jen ti nejsilnější. Tento zákon ctili staří Římané jež shazovali handicipované děti ze skály. Jen pár chlapců mohlo být nezvratnému osudu ušetřeno, kdy je bylo možno později najmout jako otroky, dívka nikoliv. Ve Spartě vládla síla a krása nejen duše.Na obdobném principu zapracovalo Německo ve 2. světové válce. Svět měli ovládnout nadlidé, árijci, čistá a silná rasa bez poskvrny.

I svět zvířat je krutý a nelítostný. Ta se však navzájem zabíjejí pro potravu a přežití vlastního druhu. A mnohá jako potrava slouží i nám lidem. My však ten náš lidský druh postupně vybíjíme a tím se plně diskvalifikujeme od vznešeného názvu homo sapiens sapiens. Vraždíme nevinné děti, andílky co ještě nestačily poznat svět, mladé lidi, kteří nestačili rozkvést, neštítíme se vztáhnout krvelačnou ruku ani na ty, jež nám darovali život. Vlastní rodiče či dokonce prarodiče.  A co je vůbec nejsmutnější, dokáže-li tento ohavný čin spáchat dítě, třebaže chladnokrevně utluče "jen kočku" o patník, polije zvíře hořlavinou či ho jinak zmrzačí. To jak se chováme ke zvířatům značí náš budoucí vztah k lidem. Již stará moudrost praví, kdo nemá rád zvířata nemá rád lidi.Čím vůbec dokáže naplnit člověka vražda. Nakonec málokdo uteče před světskou spravedlností a o to víc, vlastním svědomím pokud vůbec nějaké má.

Bojíme se válek, trneme ve strachu z terorismu a přitom stejná zvěrstva pácháme na našich nejbližších i těch které třeba i milovali a oni nás. Zločin zde byl a zřejmě bude až do samého konce světa. Jen mi stále více připadá, jakoby temnota kousek po kousku pohlcovala světlo, bolest radost a nenávist lásku. Ale třeba se mi to jen zdá do doby, než otevřu stránku novin či zapnu zprávy. Na světě je i spousta nádherných a pozitivních věcí, laskavých srdcí jen ta negativita vlétá do našich niter světelnou rychlostí. Máme tady nádherný máj, nový zrod života. A já slyším slova babiččina. Žij a nechej žít.