Ministerstvo osamělosti.

Zvláště teď v předprázdninové době sladkého nic nedělání při otázce "a kam se chystáte na dovolenou" občas zaslechnu napříč generacemi povzdech. "Ale nikam, asi budu raději v práci. Samotné se mi nikam nechce." Před lety, krátce 

po rozchodu s přítelem řešila to samé. Toužila podívat se k moři, které nikdy předtím neviděla na vlastní oči ale samotnou mne to nelákala. Stále dokola si pokládala otázku, zda nebudu nějaká divná, když vyrazím na dovolenou sama a to ještě do ciziny. Touha užít si prosluněné pláže a houpání na vlnách nakonec zvítězila. Zprvu měla strach, jak to ostatní vezmou, zda se nebudu cítit odstrčená, nebudou na mě ostatní rekreanti hledět přes prsty, ke komu si přisednu ke stolu či jaký pokojík mi jako single bude přidělen. Žhavé chorvatské sluníčko a mořská voda mne nakonec vyvedly z omylu i pochybností. Ubytovaná byla s babičkou, která vyrazila k moři se svou osmiletou vnučkou. S oběma se brzy skamarádila a holčičku dokonce odnaučila strachu z vody. Učila ji plavat a potápět se v moři. A také spolu blbly ve vlnách. Dívenka si oblíbila mě a já zase ji. Staly se z nás kamarádky. Zatímco já u moře chtěla zapomenout na bolavý rozchod s přítelem, malá Hanička na autonehodu rodičů. Naštěstí přežili jen s lehčím zraněním, avšak maminka bohužel potratila. Jakoby nemilosrdný osud spojil naše rozbolavělé duše. A když se babička cítila unavená ze sluníčka a chtěla odpočívat, brávala Haničku do nedalekého přístavu či na tržiště kde nakoupila dárky pro celou rodinu. Jak říkávala bez pozdravu od moře by se snad ani do Prahy nemohla vrátit.

Když se na konci pobytu loučily, neobešlo se to bez slz. Prožila jednu z nejkrásnějších dovolených. Od té doby se nebála vyrazit single převážně za památkami nebo wellness pobyt s kamarádkou. Při poslední dovolené se seznámila s partou úžasných žen ve středním věku. Aniž by se navzájem dříve znaly, působily jako dlouholeté kamarádky. U sklenky vína si připadala spíše jako vrba, k níž si přišly vylít své srdíčko. Trápilo je jediné. Osamění. U těchto žen před a po padesátce mě to až tak nepřekvapilo, ale když se ze samoty vyplakávala u bazénu ani ne třicetiletá pohledná žena, začala si připadat jako v zemi bloudících osamělců. Krátce pracovala v domově důchodců a denně pohlížela do těch prázdných pohledů a vyhaslých očí osamělých babiček a dědů za nimiž nikdo krom pečovatelek nechodí. Naproti oknu mého bytu stávala za záclonou stará smutná paní, co málokdy vyšla ze svého bytu. Společnost jí dělala jen kočička. A když byla ve městě nějaká akce, mnozí starší řekli ať jdou ti mladí, pro nás už to není a s kým bychom asi šli. Ačkoliv se zdá, že se mladí seznamují snadněji, není tomu tak. Kolik jich po rozchodu s přítelem zvolí dobrovolný odchod z tohoto světa ze strachu z osamění, které nedokážou unést, skončí na antidepresivech, snaží se svůj žal zapít alkoholem či nalézají spásu v drogách.

Osamění je strašák moderní doby. A také možná větší zabiják než zatracované kouření či alkohol. Je to zabiják duše. A pláče-li duše, onemocní tělo. Nezná věk ani pohlaví. V Anglii už došli tak daleko, že zvolili ministerstvo osamělosti. Samota má dokonce svou ministryni.. Jen by mě zajímalo, o čem vůbec jeho funkce je a jak se chce s osamělostí ve vlastní zemi vypořádat. Budou zavedeny dávky pro osamělé, špatné by to nebylo. Osamělý člověk to nemá zrovna lehké. Na vše musí stačit sám s jedním platem. Osamělí často končí na ulici jako bezdomovci. Možná vybuduje azylové domy či byty pro osamělé nebo vyhlásí den osamělosti. A možná i vymýtí diskriminaci osamělých, kdy si na dovolené za jednolůžkový pokoj musí nehorázně připlatit. 

Žijeme ve zvláštní době. Době blahobytu. Máme takřka vše a nic. Svět je přelidněný a přesto mnozí nemohou najít spřízněnou duši. Jakoby nás bylo půl. Jednou polovinou zůstáváme  po odchodu svých rodičů na druhý břeh. Takže nemáme rodiče a jak se říká, schází nám drahá polovička. Takže jsme vlastně čtvrtinou.  Nemáme s kým sdílet radost i bolest, smích i pláč. Když jeden upadne, nemá ho kdo zvednout, není nikdo, po jehož boku lze zestárnout. Jen pes a kočka. V dobách našich babiček se mladí brali z lásky, rozumu či významné rody proto, aby nevymřely po meči a také pro peníze, aby majetek zůstal doma. V době před listopadem 89 byla neprovdaná dvacetiletá dívka divná. Dnes je single život  in do doby než člověk  zestárne a nebude se mít o něho kdo postarat. A zvládne -li to ministerstvo pro osamění si tak zcela jistá nejsem. Máme-li čtyřprocentní menšinu homosexuálů, osamělí tvoří možná šestinu.

Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu je stvořil. Požehnal jim a pravil množte se a podmaňte si tuto zemi. Bůh však míní a člověk mění. Sám sebe pasoval na stvořitele, porušil boží i přírodní zákony a stvořil třetí pohlaví. Tradiční rodina vymírá. A možná jednou nastane čas, kdy se naše zelenomodrohnědá planeta Země stane vesmírem bloudícím největším domovem důchodců. Plujícím korábem bez kormidelníka.