Jsem divná, asi jo, ale kdo dnes není. Každý má nějakou tu svoji úchylku což je celkem fajn. Přece nejsme kopie sebe samých ale jedinečné a neopakovatelné osobnosti jak se nám snaží namluvit či spíše domluvit strážci našich duší
psychologové. I když já mám ještě jednoho strážce kterému plně důvěřuji a moc se svému anděli strážnému omlouvám, že musí být v neustálé pohotovosti vždy připraven v plné polní. Člověk na stará kolena by měl zmoudřet. Někdy ale úplně zblbne.Takto nás příroda stvořila a úplně nahaté s duší čistou jako lesní studánka pustila do velkého světa. Ještě než se stačili pořádně nadechnout, už pro nás ten největší scénárista zvaný Život psal první roli. Někomu ušitou přímo na tělo, u jiného se netrefil či to pořádně přepískl. Výhoda vyššího věku, nemyslím ještě stáří ale období, kdy mládí je prostě nenávratně pryč a do důchodu daleko je, že si tu svou úchylku či neopakovatelnou jedinečnost mohu užívat aniž bych dumala nad tím, co si pomyslí ostatní lidé. Dnes už vím, že oni můj život nežijí a neodžili jediný den v mém těle, citech i myšlenkách. Tak ať si myslí co chtějí.
Naštěstí mě onen doktor pocházející odněkud z Německa ještě nenavštívil a věřím, že na má vrátka nezaklepe ještě hodně dlouho, na rozdíl od toho čísla v kalendáři co na ně klepe pomalu každou chvíli. Pamatuji se tak pětadvacet let nazpátek, kdy téměř všechny seriálové nadšence nebo-li dnešním jazykem telkaholiky odchované Chalupáři, Čtyřmi tankisty, Chlapi a chlapci či tou nejspravedlivější prodavačkou ze všech prodavaček za pultem Annou Holubovou pohltila americká sága ropných magnátů Dallas. Sama se od obrazovky téměř neodlepila, bylo takřka nemožné, aby mi unikl jediný díl s nenapravitelným padouchem Džejárem a jeho bratrem, téměř andělským stvořením o němž snily stovky žen Bobbym po jehož smrti nezůstal suchý snad jediný kapesníček. A tak jak bývala Amerika v našich očích naprosto dokonalá, Dallas zažil své zmrtvýchvstání a ze záhrobí vrátil na scénu Bobbyho. Prostě jen tak, Pamela se jednoho dne probudí ze zlého snu a najde ho šokovaná ve sprše. Taťka nikdy toto mé vyžívání se v ženských dojácích jak často pronášel nepochopil tak jako já to jeho uf, co děláte bábovky nedopečený, co tam stojíš jak tvrdé Y při sledování hokeje nebo fotbalu. Zatímco já mívala zvlhlé oči a po bytě chodívala jako náměsíčná po své Venuši, on zase orosené čelo a po prohře jeho manšaftu byl zralý na odvoz záchrankou na Měsíc.
Tak jak se otevřeli světu, doslova se roztrhl pytel s nejrůznějšími slaďáky mýdlových oper. Zvláště my ženy nemohly vynechat příběh slepého děvčátka se smaragdovýma očima, kdy nejen do našich příbytků ale především srdcí vstoupila Esmeralda. Po ní přišla Kassandra, Manuela a Divoký anděl s tak trochu praštěnou služtičkou Milagros. Uplynulo pár let a legendární Esmeralda se vrátila a to hned poněkolikáté za sebou. Pohádkovému manželství s milovaným Josém Armandem zazvonil zvonec a hned jsme opět na úplném začátku při zrodu nového života za velké bouře opředeném tajemstvím. A jelikož mezitím vyrostla nová generace, tvůrci seriálu natočili modernější verzi Esmeraldy v seriálu Slepá láska a Divokého anděla nahradil ten nespoutaný. Zvláště nyní v létě si ráda po příchodu z bazénu, grilovačky či jen letmé procházky plnými doušky vychutnám seriály "svého mládí". Krom legendární Esmeraldy, Chlapů a chlapců si zamilovala Nemocnici na kraji města. Sedím před obrazovkou a žiji příběhem primáře Sovy, doktorky Čeňkové i doktora Štrosmayera s legendárním a na tehdejší dobu odvážným výrokem o vznášející se hlouposti vtělené v holubičku či té krávě nebeské. Pohlcená seriálem nakonec nevnímám realitu na tož, abych přemýšlela, zda je včera, dnes či zítra. Ze seriálu na mne dýchl závan minulosti a já ulehám s myšlenkou a tak i trochu přáním probudit se včera.
Opět se tak moci setkat s těmi, které tolik milovala a bez nichž svět už není a nikdy víc nebude takový jako předtím. Smýt pár roků a začít úplně jinak. Se stejným rozumem a zkušenostmi jaké mám dnes bych se dokázala zcela jistě vyhnout mnoha osudovým chybám. A láska a rodina by vždy byla na prvním místě a nikdy jinak. Často si v myšlenkách přehrávám svůj vlastní seriál nazvaný Druhý břeh za tím mostem duhovým. Vidím odcházet svou babičku po dřevěném mostě přes sluncem zalitou řeku zapomnění na jejíž hladině se objevují různé kapitoly její životní etapy. Jakoby se zde otevřela kniha lidského života v níž lze číst jen srdcem. V jejích patách cupitá věrný pes Žulda. Když se přibližují ke středu oba zalije jakýsi jas až musí přivírat oči aby je neoslepil. Na most našlapují lehounce, jakoby se vznášeli. Udělají ještě pár kroků a z chabých těl odchází stáří a kamsi do neznáma mizí všechny neduhy, starosti a strasti. Krásný mladý pejsek poskakuje po duhově zbarveném mostě a na břeh vstupuje nožka hezké mladé ženy vítající se svou maminkou, tatínkem a mnoha dalšími po kterých celý život tesknila a nosila je zlatým písmem vepsané ve svém srdci. A nakonec přivítají i své děti, mladé, krásné, zdravé a šťastné. A na úpatí hor spatří dům nad nímž se tkví nápis Bůh je láska.
