Kurňa šopa a zase o rok starší.

Už stojí za dveřmi a zlehka načumuje do mého domova nebo spíš do mě samé. To se mu to natřásá v bělostné košilce bez sebemenších čmouh, čmar a každodenní zašedlosti. Je tak čistý, tajemný a voňavý jako malé miminko, anebo taky 

pěkně smradlavý jako čert. Jenže to jaký právě bude ví možná právě jen ten čert. No, bude takový, jaký si ho sami či s přičiněním druhých uděláme. Jaké si to uděláš takové to máš zpívá se v jedné známé písničce. A také karma je prý zdarma a tak mě možná zase bude honit celý příští rok až ze mě ty vánoční kila vytřese. Silvestr od jisté doby neslavím. Je to den jako každý jiný jen o něco bláznivější. Něco končí a něco začíná, odchází staré, rodí se nové, normální koloběh života. Co z toho budu mít že se zlinýruju jak zákon káže a druhý den na mě ze zrcadla hledí, tedy pokud se k němu vůbec dovleču nějaká odulá cizí osoba s mini očkama skrytýma převislou kůží horních víček lemovanými nevábnými pytli pod nimi, mdlou pletí a svraštělou tváří. Bože, to jsem přece já. Staroba mi kouká z očí a možná i duše. No fůj to. Jsem zase o rok starší a každý ten rok je už přece jen znát, co rok, už jedna probdělá noc. Z rozvášněné mladice se přes noc stane mrzutá babice. A já se marně ptám kdo že to?! Silvestrovské oslavy mě už zkrátka neberou, alespoň ne tak jako kdysi. Před takovými dvaceti lety jsem se o Silvestru mohla najít kdekoliv jinde než ne doma. S přáteli jsme chodívali slavit na rozjařený Václavák nebo se sešli u někoho v bytě a tam to pěkně rozparádili. Jen druhý den jsem marně pátrala po té cestičce k domovu, kudy se to jen line. A pak klidně v nadýchaných peřinách s prachovým peřím od babičky jsem prospala celý den jako Šípková Růženka. A probudila jsem se do krásy, až na ten vinný opar nade mnou. Takový Silvestr stál fakt za to. Svět byl tak nějak veselejší, pestrobarevnější, sladší a hezčí. No asi to bylo spíše tím vínem a hlavně, byla jsem mladší, život před sebou a rok sem rok tam nehrál žádnou roli.

Teď jakoby přicházel úplně jiný Silvest, takový nějaký vyčpělý s mrtvolným zápachem. Odcházející rok tak nějak nestál za nic. Přinesl více smutku než veselí. Nový rok jsem pokaždé vítala s radostí, aby mi hned na to někoho blízkého sebral nebo mě nakopal do zadku. Kolikrát jen mi nafackoval ten přicházející pán ve sněhobílé košilce s andělskou tváří. A jen se trošku rozkouká, vyleze z něho ten proradný pekelník. Předsevzetí už si také skoro žádná nedávám. Buď se povede nebo ne. A zhubnu třeba v dubnu. Na jaře se přece jen kila shazují mnohem lépe než v zimě a v zimním kabátě je beztak stejně nikdo nevidí. A i kdyby, kdo jimi po vánocích není obtěžkán, že. Kdyby mi tak namísto těch vánočních kil byla nadělena moudrost tak jako králi Šalamounovi když už budu o ten rok starší. To by si ani ten čertík nedovolil tolik vyskakovat. No těšit se netěšit, hlavně nehřešit jak říkávala má babička. Ale copak to jde, když mi tak chutná čokoláda, občas někoho s kamarádkou zdrbnu a takřka celé vánoce jsem řídila z gauče celou zeměkouli. Po těch pár sklenkách červeného jsem byla přece jen ta nejchytřejší a ze všech nejkrásnější hvězda nejjasnější. A oslovovat by mě rovnou mohli Vaše přežranosti. Neprožívala jsem sice vánoce v zajetí nezřízeného obžérství, jen jsem prostě navařila jako pro celou armádu a tím jak je člověk sám buď do sebe všechno nacpe anebo to vyhodí. A to by byl hřích. Odjet někam k moři by bylo asi to nejlepší, ale toho oslíčka z něhož padají zlaťáky mi Ježíšek zase nenadělil. No ještě že to nebyl ubrousek prostíráček, to už bych rovnou připomínala nejspíše sud obtočený pavučinami. Silvestra nějak zvlášť bujaře neoslavím, jen tak klasicky u televize jen se svými kočičkami tak jako ostatně celé vánoce. Jen si namísto všech těch opakujících se hudebních ometaček pustím nějaký hezký film. Tatínek většinou Silvestra prospal a byly i časy, kdy jsem si o půlnoci díky angíně připíjela kumbuchou. Mám tady nevinné tvorečky, maličké koťátko které musím před tou silvestrovskou bujarostí především ochránit. Snad to holky dají.

Ale třeba ten záhadný Nový rok změní celý můj osud. Je zvláštní, dvojkový. A ty dvě dvojky dávají čtyřku a ta když se vydělí zase vychází dvojka. Dva jsou přece víc než jeden. Dvojka připomíná labuť a labutí láska je věrná až do smrti. Třeba už příští vánoce nebudu říkat já ale my. Nebudu se tolik cpát a o Silvestru si půjdu někam zapařit. Sice se už nevyspím do krásy, ale do nové naděje. O vánocích jsem se znovu ráda podívala na Nekonečný příběh. Říká se, že náš osud tvoří již sama myšlenka a to ještě dřív než ji vypustíme ven. Když umírala říše fantasie, musel Bastien dát její vládkyni nové jméno. A i já dávám onomu záhadnému pánovi ve sněhobílém plášti nové jméno. Láska, ať nás provází po celý rok. A také zdraví, které si nekoupíme ani za ty zlaťáky z oslíčka a ani nesměníme za ubrousek prostíráček. Je to ten nejvzácnější dar jaký nám vůbec mohl být dán. A pak štěstí, to maličké vrtkavé neposedné štěstíčko které jsme možná už měli téměř na dosah a nechali ho uletět. A já si ještě prosím o jeden dar, když už jsem tedy o ten rok starší. Dar moudrosti bez níž by možná ani král Šalamoun nebyl králem. Vše ostatní už se dá koupit, podplatit, uplatit anebo dokonce ukrást. Pravé,vzácné a hodnotné dary dané nám shůry však ne.

Tak ať ten Nový rok 2020 stojí za to.