Karel.

Na tento film jsem se do kina dostala až napotřetí. Vždy bylo vyprodáno do posledního místa. Po skončení dokumentu se z řad diváků ozval obrovský aplaus, pocta Mistrovi. Těsně před odchodem diváci povstali a mnozí sklonili 

hlubokou poklonu jako tomu bývá v divadle. Většinu srdcí tento film zasáhl. Diváci smáčeli kapesníčky, hořké slzy skrápěly respirátory především u starší generace. A jelikož zpěvák byl nejen mistr zpěvu, malířského plátna ale i humoru, občas došlo i na smích. Karla jsem si nenechala ujít ani v televizi, kdy prostřednictvím obrazovky vešel do mého pokojíku. To už jsem o filmu a vlastně o lidském životě více přemýšlela. Zdá se, že s blížícím se koncem si Karel Gott nejvíce oblíbil písničku Když jsem já byl tenkrát kluk, v níž vzpomíná na své dětství, rodiče, kamarády, přírodu a možná i mnohem krásnější svět než je ten dnešní. Sám se při písni dojmul a rozplakal, což ho o to víc přiblížilo svému obecenstvu, které s ním kráčelo stejnou cestou. Nestyděl se projevit své čisté lidské emoce ani na veřejnosti, což ho neobyčejně šlechtilo. Nehrál si na pánaboha a proč taky. Věděl že je stejnou bytostí z masa a kostí jako jeho příznivci. Oplývající sice božským talentem, ale pouhý smrtelník s vyměřeným časem jako každý z nás.

Dokument také poukázal na holý fakt, jaké dokáže být politika svinstvo a kterak dokáže zneužít i člověka, který se pro ni nenarodil a na tomto světě mu bylo určeno zcela jiné poslání. Politici si vůbec rádi přivlastňují úspěšné a často i národem milované lidi, jimiž se zaštitují, v jejichž jménu něco činí a tak jim pozvolna ničí život i rodiny bez ohledu na režim. Není lehké to vždy ustát a nepodlehnout nátlaku. A pravda, ta se dá zfalšovat vždy. Zvláště dnes v éře sociálních sítí a nadvlády masmédií jsou lidé snad ještě více zranitelnější než kdykoliv předtím. A pod železnou maskou a zoceleným tělem se mnohdy skrývá křehká lidská duše.

Karel Gott založil svou rodinu takřka v dědečkovském věku. O to víc ji miloval a své dcerky se snažil společně s Ivankou vychovat jak nejlépe uměl a předat jim do života část sebe samého. Věnoval se jim a možná i s trochou smutku v duši o to víc, čím více byl vzdálen své prvorozené dceři Dominice a později i Lucii. Holky sice dostaly plno hodnotných dárků ale mnohdy jim chyběl převážně tatínek, plnohodnotná rodina, ten přístav kam se tak rád vracel až u Ivanky. O to víc se jim to snažil vynahradit v pozdějším věku, kdy už si mnohem více srovnal své priority. A také už nebyl tím mladíkem plným energie. Nejen zub času ale především nastupující vážná nemoc se začala projevovat nejen na těle Mistra, ale i duši. Zmoudřel a byl tím nejúžasnějším tatínkem svým dcerkám a vnoučkům. Z kluků musel mít určitě radost, vždyť mu Lucka konečně dala mužské potomky po kterých ve svém nitru toužil.

Rodinu měl sice pozdě, ale úplně se jí rozdal a Charlottka s Nelinkou prožily se svým tatínkem nejkrásnější dětství a později lehké dospívání. Poznaly neutuchající láskou, kterou mnoho dětí ač mají o desetiletí mladší rodiče třeba nikdy nepozná. Krásný láskyplný vztah se svým tatínkem měla i Lucka, která si nesmírně vážila každé chvilky kdy mohli být spolu a on jí celá ta ztracená léta vynahradil. Když jsem se po skončení dokumentu podívala na oslavu Karlových 70. narozenin, uvědomila jsem si jak ten čas letí. Doslova jako bláznivý. Kolik krásných lidí z nichž bohužel už mnozí mezi námi nejsou jsem na oslavě spatřila. Blbejch deset let a jak se zub času na mnoha tvářích dokázal nemilosrdně podepsat. Ha ha, a pak že je věk jen číslo v kalendáři. Možná tak do Kristových let nebo čtyřicítky. Pak už je každý rok znát. Zde mohl být tatínek ještě hrdý i na svou první dcerku. Dominika byla velmi krásná žena, tatínkova kopie. Škoda, že se nezúčastnila i tatínkovy autobiografie podobně jako mladší sestra Lucie. Jednou, až zestárne jí to možná bude mrzet a uvnitř bolet.

Stále to byla tatínkova milovaná dcera a i když ho hodně zklamala a nevypadala zrovna nejlépe, on ji nepřestal milovat, do poslední chvíle v ní věřit. Nepřestala být jeho součástí. Tímto mu možná ublížila nejvíc i když už to naštěstí nevidí. Karel Gott nám zde v posledních etapách svého života zanechal hluboký odkaz. Přijímat život s pokorou a umět si vážit každého dne jako by měl být ten úplně poslední. A nezapomínat upřímně milovat, a také odpouštět. Jak jen jsme z pohledu ptáků o nichž tak rád mluvil a obdivoval je nepatrní. Jsme jen svíce ve větru, jejichž plamen života může kdykoliv pohasnout. Zajímavé je, jak jsou si ti staří lidé podobní. Tak křehcí, zranitelní. Karel mi ke konci, zvláště v tom norském svetru připomněl mého tatínka. Zezadu bych je asi stěží na dálku rozeznala. Jako děti jsme se narodili a dětmi se opět stáváme.

Málokdo vpustí do svého života i srdce své nejbližší, zvláště v poslední etapě svého života. Pan Karel Gott do něho vpustil celý svůj národ. A za to mu patří obrovský dík.

Za života svého často šedinami pohrdáme, odkazujeme starší a staré lidi kamsi na okraj společnosti. Jejich skutečnou cenu a hodnotu si uvědomíme teprve tehdy, až když nás nadobro opustí. Odejdou do světla. Teprve tehdy se cítíme opuštění, bezradní s očima zalitými slzami vědomi si i své vlastní konečnosti. Vše tady zůstane. Naše konta, domy, děti, slzy i smích vtlačený do srdcích těch, které jsme milovali a kteří milovali nás. Nazí jsme na tento svět přišli a nazí z něho budeme odcházet.