Vždy když se najelo na téma neziskovky, netušila jsem přesně co na nich lidem tolik vadí. Bláhově jsem si myslela, že většinu z nich tvoří srdcaři skrytí pod rouškou matky Terezy, přírodomilci nebo lidé hájící práva zvířat.
Neziskovky měly alespoň v mých očích naivního vnitřního dítěte pomáhat měnit svět k lepšímu. Tvrdou realitu jsem okusila až když jsem nastoupila do jedné z nich. Měla jsem vykonávat funkci recepční, prodávat suvenýry a zároveň být společnost reprezentující pracovník infocentra a uklízečka v jedné osobě. Po vystudování VOŠky a několika semestrů VŠ jsem začala vnímat svět růžovými brýlemi které mi nasadila škola. S vidinou lepšího a vcelku zajímavého zaměstnání kdy už dám úřadu práce nadobro sbohem jsem přijala hned první nabídku v místě svého bydliště. Práce zaměřená na přírodu a její ochranu mi měla přinášet radost a naplňovat mě. Vždy jsem toužila pracovat se zvířaty a ty malé tvorečky s nimiž jsem se v práci setkávala jsem si zamilovala. Dokonce mi začínali být mnohem bližší než lidé skrývající faleš a jediné na čem jim záleží je touha po moci a penězích které jsou a vždy budou až na prvním místě. Ve zkušební době vše probíhalo celkem obstojně jen mě trochu zarazilo, že zde neprobíhají žádná školení, semináře, nabízený plat jen o málo vyšší než minimální mzda, žádné benefity ani hýčkání zaměstnanců, kterak je nám podsouváno trhem práce žížnícím po každé schopné ruce, noze a hlavě. Recepční své místo na jedné straně nesměly opustit a na té druhé jim bylo vyčítáno, že tam jen dřepí. Co ale měly ty ženy jiného dělat, když na prohlídku exponátů skoro nikdo nechodil. Chyběla propagace, reklama a vůbec obyčejný lidský přístup. Pravá ruka nevěděla co dělá levá, vznikal chaos a nedorozumění což mě spíše demotivovalo. O názor zaměstnanců příliš nikdo nestál a proč taky. Jsou to přece jen zaměstnanci, tak ať mlčí a drží krok nebo si najdou jinou práci a neotravují.
Sem tam něco poklidit, postarat se o květiny, připravit zasedačku mě nezabilo, ale něco mi tu zkrátka stále nehrálo. A tak jsem se raději začala poohlížet po jiné práci i za cenu toho, že budu raději dojíždět několik kilometrů. Jen s tou chybou, že na nabídky nezareagovala včas s vírou, že se situace ve firmě nakonec zlepší. Srdcem jsem byla u zvířátek, tamní prostředí i krásné expozice muzea mě fascinovaly, ale složenky za mě nikdo nezaplatí a žít ze vzduchu se také nedá. Nakonec jsem se během dovolených stala více uklízečkou jak recepční. Jelikož žiji sama, potřebuji každou korunu. Nevadily by mi ani nějaké ty přesčasy, každá koruna dobrá, jenže zaměstnavatel se nám snažil hodiny spíše krátit. A to mě pěkně namíchlo. Vždy se o sebe dokázala postarat, vydělat si peníze bez toho abych očekávala, kdo mi co dá. Zatímco mladší kolegyni žijící u rodičů to až tak nevadilo, já jsem dostala přímo atomový záchvat. A když jsem byla nucena takřka v osmatřiceti stupňovém pařáku nucena vyklízet jakési harampádí z půdy, kde bylo nedýchatelno, žádná klimatizace, ochranné pomůcky, řekla jsem své důrazné NE a vzala jsem si raději dovolenou.
V době prázdnin firma nabrala dva brigádníky kluky a my starší ženy jsme skončily u koštěte, protože oni to přece dělat nebudou. Dostala jsem svůj druhý atomový záchvat a řekla jen" vážení," končím s vámi dohodou o rozvázání pracovního poměru. Svou lidskou důstojnost si vzít nenechám. To se snad může stát jen tady v této banánové republice. Funkci sekretářky vykonává žena se základním vzděláním a ženy s vyšším uklízí. Z neziskovek mám osipky, i když všechny do jednoho pytle házet nemůžu, zvláště ty starající se o staré, nemocné a handicapované lidi. Na pracovní nabídky už reaguji okamžitě a už se těším až se konečně nadechnu svěžího vzduchu. Jen doufám, že opět nenaletím. Novodobí otroci a otrokáři stále existují i třicet let po hadrové revoluci. Pak se stát nestačí divit, že zvláště ženy před důchodem a v něm upadají do chudoby a on musí vyplácet další dávky. Ne každá dokáže říci ono razantní NE a se svým chlebodárcem se raději rozloučit hned než tiše trpět či jen přežívat. A já udělám státu o jednu radost navíc. Tak jako mnoho dalších, raději za pár let odejdu do předčasného důchodu, protože to, jak se v mnohých fimách a společnostech jedná se staršími zaměstnanci je šokující. A když se většina neziskovek zruší, najdou se možná i peníze pro lidi, o které trh práce příliš zájem jevit nebude protože jsou staří, pomalí a nemají ten správný image.
Po této neblahé zkušenosti souhlasím s tvrzením, že většina neziskovek jsou jen klíšťata přisátá ke státním penězům, které by mohly být využity mnohem účelněji. V těchto organizacích se zklamala a žádnou DMS či jiný dar už ode mne neobdrží. Nejsem tak bohatá, abych sponzorovala zlatý důl. Budu-li chtít pomoc, donesu dar osobně tak jako činila doposud opuštěným dětem v dětských domovech, pejskům v útulcích...Ale třeba se mýlím a vše vidím jen černobíle a až vychladnu a bude líp, nějaká ta barvička se přece jen vrátí. V této zemi vládne tvrdý byznys, nikoliv vzdělání, schopnosti a pracovitost. To už by tato země za třicet let musela být úplně někde jinde. Stále více zaznívá, že EU z nás vytvořila občany druhé kategorie. Tak to ještě nemá na mnohé zaměstnavatele co ze svých zaměstnanců tvoří té třetí, čtvrté. Fakt ne.
