Divoké devadesátky. Část 2.

Snad nejúžasnější byl zcela zaplněný letenský stadión. Lidé byli na sebe tak namačkáni, že se pomalu nedalo dýchat. Mohutný aplaus nad pronesenými slovy umírněných komunistických představitelů přistupujících na požadavky

manifestantů, z nichž ten nejžádanější byl konání svobodných voleb a zvolení Václava Havla do čela státu zaburácel snad celou Prahou. Snad nejhezčí vzpomínku jsem si odnesla na setkání s papežem Janem Pavlem II, který přijel ve svém papamobilu podpořit občany prahnoucí po svobodné zemi. Na Letnou přinesl víru, lásku a především naději, která vždy umírá až jako ta poslední. Lidé se na chvilku znovu obrátili k Bohu, byly měsíce, kdy se nestala jediná vražda, nikdo nebyl v proudícím davu ani jinde okraden což byl skutečný zázrak. Lidé takřka všech generací byli spojeni v jedno. A ač do vánoc zbývalo jen pár dní, málokdo na ně měl pomyšlení. Domů k rodičům jsem přijela až po Novém roce a vánoce oslavili na tři krále. Byl ohromný rozdíl mezi Prahou centrem všeho dění a malým poklidným městečkem žijícím si dál svým životem. Mnozí obyvatelé spíše vyčkávali jak se situace bude nadále vyvíjet. Ti dříve narození se spíše báli, aby za své jednání nebyli potrestáni tak jako už mnohokrát, kdyby se vše tak nějak vymklo. " Nikdo nikdy neví," říkávali. Ti mladí brali revoluci jako obrovskou výzvu která se již nikdy více nemusí opakovat a zvláště studenti a herci vzali otěže pevně do svých rukou. Na politické scéně vzniklo první svobodné hnutí Občanské fórum z něhož tryskala naděje.

Václav Havel se stává presidentem. Ve jménu nejsme jako oni neodsoudí staré kádry ani se s nimi nijak zvlášť nevypořádá. A tito chameleóni se v nové situaci velmi rychle zorientují a zapojí se do procesu který odsuzovali jako buržoazní přežitek a to do podnikání. A jestli-že dříve byli mocnáři, mnozí z nich se během krátkého času stávají veleváženými mocnáři. Nastupují devadesátá léta a to pěkně divoká. Především starší generace navyklá na určitý režim začíná ztrácet dech. Mnozí naskočí do rychlíku a ujíždí směr Velký svět. Nejraději by ze dne na den zbohatli. A přání se jim plní. V kupónové privatizaci je státní majetek rozprodán takřka za babku. Z jedněch, kdo v tom umí správně chodit a dle situace si obléknout tu správnou barvu kabátu se stávají boháči zatímco ti druzí míří poníženi na pracák. Podnik v němž strávili třicet, čtyřicet let zkrátka už není. Brána se uzavřela a oni přicházejí krátce před důchodem o své živobytí. Mnozí svůj osud neunesou, svůj světa bol utopí v lahvi rumu a máme tu první žebráky, lidi bez střechy nad hlavou. Václav Klaus zakládá ODS s vidinou, že vše zařídí neviditelná ruka trhu která je mnohem mocnější než zákon. Část lidí začíná procitat z opojného spánku, předseda ČSSD Miloš Zeman pronáší slova o spálené zemi a Václav Havel z Hradu tvrdí, že naše země nevzkvétá. Na scéně se objevují tzv. bílí koně, potápěči vytahuji zalité sudy z orlické přehrady skrývající těla nezvěstných podnikatelů. Kořením nově nabyté svobody je úspěch, moc a peníze jsou vždy až na prvním místě. Začínají se rozevírat sociální nůžky a to pěkně zeširoka. Československo se poprvé rozděluje. Nejprve jen administrativně s pomlčkou, pak už definitivně. Nejmocnější politickou stranou v České republice je Klausova modrá ODS, na Slovensku Mečiarova HZDS. Ten kdo se dokázal přizpůsobit a v pravý čas byl na správném místě vyhrává na celé čáře. Jestliže bývalý komunistický režim příliš neuznával různě handicipované spoluobčany a před očima zdravé socialistické společnosti je ukrýval v ústavech, tento "demokratický "režim příliš neuznává slabé. Lidi, kteří toho v životě příliš nedokázali či mají nízké vzdělání, nemají honosné vily s bazény a vlivné známé co jim vyšlapou cestičku k úspěchu. Pozice dělníka je nanejvýš smrdutá. Nově se utvářející společnost začíná tvořit jakési nadlidi, lidi a podlidi v čemž se od té předchozí až tak neliší.

Spousta lidí, co dříve nemohla studovat znovu usedá do školních lavic, aby si doplnila vzdělání. Ruštinu střídá angličtina. Člověk bez maturity očima společnosti zkrátka nic neznamená a bez vysokoškolského titulu už vůbec ne. Začínají vznikat první plagiáty u politických představitelů, ten kdo na to má si potřebné vzdělání koupí. V zemi neomezených možností není takřka nic nemožné. Rodinný život jde zkrátka stranou, in je být v práci od nevidím do nevidím jak si žádá trh práce. Koníčky jsou jen přežitek. Poprvé se začíná rodit méně dětí. Vznikají soukromé střední a později i vysoké školy, děti z učiliště budí spíše posměch. Pracovat rukama se přestává nosit což se za pár let na pracovním trhu negativně odrazí. Především mladí lidé mají neomezené možnosti o jakých se jejich rodičům ani nesnilo. Mohou studovat, cestovat, poznávat svět. Jsou sebevědomější, znají jazyky, průbojnější. Měla jsem štěstí, že jsem pracovala ve státním podniku a mnoho nepříznivých změn jsem tak nepocítila na vlastní kůži. Když mi kamarádka vyprávěla, že ženy za kasou v jednom marketu musí namísto bílé krajkové čelenky ve vlasech nosit červenou když mají své dny aby šéf věděl kdy je pustit na toaletu, vybavil se mi spíše středověk. Každý si svobodu a demokracii pojal tak nějak po svém. Pamatuji si období, kdy slovo podnikatel byla spíše nadávka zrovna tak jako politik a starší generace začala opěvovat staré dobré časy. Když jsem zhlédla film Vekslák, Bony a klid a pak takovou Nahotu na prodej připadalo mi že se buď nic nezměnilo nebo podsvětí přitvrdilo a to pořádně. Změnila se i atmosféra. Praha zvláště centrum už nebývalo takové jako předtím a diskotékám vládly drogy bez nichž se mladí lidé moc bavit neuměli a snad ani radovat. A také spoustu takovýchto podniků začali ovládat kluci, co občas dívkám něco přisypou do pití a pak skončí někde na parkovišti kamiónů jako prostitutky nebo je prodají do bordelu. Nakonec jsem i já zábavu vyměnila za dovzdělání se a vrátila se zpátky do školní lavice což mi dodalo potřebné sebevědomí. Měla jsem jen výuční list a slýchala jsem, že mě jednou zastoupí roboti nebo mým nejvyšším pracovním postem se časem stane uklízečka.