Chodím městem a dívám se za vrata aneb Mám se bát výhrůžek a nepsat?

Už je to tady. Dostal jsem první výhrůžný email. Nevytahuji se, jenom konstatuji. Otázka zní, proč a od koho? Nejsem investigativní novinář, vlastně píši z nouze, ale… Povedlo se mi snad někomu na Kladně šlápnout na „kuří mrkání“?

Opakuji, že píši z nouze. Miluji divadlo a dokonce jsem ho chtěl hrát. Přivedl mě k němu můj tatínek, který mi hrával loutkové divadlo vlastnoručně vyrobenými loutkami. Později mě ho, v Domě pionýrů a mládeže – dnešním Labyrintu, vlastnoručně vyrobenými maňásky, učil hrát známý kladenský výtvarník Přemek Povondra – Přemku, díky, ale…

Třídní učitelka mě vrátila do reality, když mi při vyplňování nějakého dotazníku o tom čím chci být, naznačila, že na konzervatoř nedostanu doporučení. Zhroutil se mi svět. Proč? Nechápal jsem… „Asi kvůli mně,“ řekl mi tenkrát táta. Samozřejmě jsem věděl, že býval novinář a že, mně z neznámých důvodů, v padesátých létech skončil u soustruhu v Poldovce, ale… Nikdy o tom doma nemluvil, natož aby na někoho nadával – ani tentokrát.

Rezignoval jsem a začala nade mnou vlát černá vlajka anarchie. „To nejde, něco dělat musíš,“ domlouval mi tenkrát táta a podal mi nějaký papír s různými učebními obory. „Vyber si něco z tohodle,“ dodal, ale… Mně bylo fuk, čím budu. Nakonec se to nějak zašmodrchalo a já se v Poldovce vyučil truhlářem – přiznávám, že ne moc dobrým. Snažil jsem se, ale…

Sebekriticky jsem uznal, že u truhlářského ponku mi „pšenka nepokvete", a tak jsem se, já „normalizovaný bohém“, kaskadérsky vrhl do večerního studia stavební průmyslovky. Když jsem přinesl domů maturitní vysvědčení, táta právě seděl v kuchyni u stolu a četl si, co píší jeho exkolegové ve Svobodném slově. Ukázal jsem mu výzo a on beze slova odešel do předsíně, nasadil si klobouk a s úklonu ho přede mnou smekl se slovy: „To jsem opravdu nečekal...“ – řekl Chott a teprve až po něm to začal říkat Gott, ale…

Protože jsem nebyl správně angažovaný, byla mi průmyslovka celkem na prd, ale... Naštěstí jeden uvědomělý normovač zdrhl do „Švajcu“. Mezi soudruhy z toho byl docela poprask a já jsem byl z nouze dosazen na jeho místo, aniž bych musel vstoupit do KSČ – díky, pane Horáku. Normovači byli, asi nejen v Poldovce, všeobecně „oblíbení“, ale když byl člověk rozumný, tak…

Poldovka skončila, tak jak skončila a já, než abych se podílel na její likvidaci – předci by mě za to zabili, jsem se raději zase postavil k ponku. Jednou jsem se během svačiny začetl do dnes už neexistujících kladenských novin a objevil v nich inzerát, že hledají redaktora. Nějaké zkušenosti se psaním (divadelních scénářů a textů) jsem už měl, tak jsem se drze přihlásil a… Vzali mě. Táta byl rád, ale máma moc ne, protože dobře věděla, co život s novinářem obnáší…

Po několika letech strávených v několika kladenských periodikách, jsem dostal „lano“ do Prahy resp. do časopisu Můj dům, což byla v devadesátých letech vlajková loď mezi časáky o stavebnictví a bydlení. Bylo to, jako když kopete divizi za Kladno a najednou vám nabídne angažmá Sparta či Slávie. Tomuto „mírumilovnému“ oboru jsem byl věrný až do odchodu do důchodu – vlastně i po něm, ale…

Asi ve mně ještě zbyl kousek toho novinářského eléva z devadesátých let, který neúnavně šmejdil po obecních úřadech kladenského okresu, drze vymetal nejrůznější schůze a potom na psacím stroji datloval svoje první zprávy. Před čtyřmi roky, jsem se „vrátit ke kořenům" a začal psát o tom, kde jsem se narodil a kde to dobře znám, tedy o mém milovaném Kladně. Rád říkám, že: Bydlet v Českém Krumlově není umění, ale žít na Kladně, to chce silný charakter.

A stal se ze mě bloger. Našel jsem tzv. díru na trhu, protože, co vím, tak o Kladně, tak systematicky, jako já, jiný/á bloger/ka nepíše, ale… Tato specializace má i svá úskalí – například atraktivitu témat. Na rozdíl od jiných blogerů a blogerek, kteří píší o celospolečenských událostech, se musím spokojit s mnohem menší čtivostí a tím pádem i menší karmou, která je ukazatelem kvality blogu, ale… Nestěžuji si – momentální průměrná čtenost 497 a celková karma 14,85.

Píši o problematice života na Kladně, tak jak to vidím já – jsem demokrat, respektuji názory druhých a svůj názor nikomu nevnucuji. Chápu, že se každému nemusí líbit, nakonec, několikrát jsem se o tom přesvědčil v kritických diskuzních příspěvcích pod mými blogy, ale… To beru, protože od toho diskuze jsou. 

Naopak moc dobře nechápu, proč mi někdo anonymně vulgárně nadává a vyhrožuje fyzickým napadením, místo toho, aby mi do diskuze napsal, co ho trápí... Chce mě zastrašit, abych přestal psát, nebo abych byl hodný? Nemyslím si o sobě, že jsem kladenský Kuciak, ale... Nepřestanu! Na to už jsem moc starý. A na psaní „ód na radost“, je na Kladně celá řada jiných. 

P.S. Táta mi říkával: Kde dochází argumenty, tam padají facky.