Moje divadelní cesta z Kladna do Strakonic aneb Mé divadelní pětiletky

Jižní Čechy mám rád – s klukama jsme tam jezdili na čundr na různá místa, ale do Strakonic nikdy. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tam jednou budu hrát divadlo, tak bych se mu asi vysmál. Ale… Nikdy neříkej nikdy.

Kdybych měl detailně popsat svoji divadelní cestu z Kladna do Strakonic, asi bych musel začít zhruba před pětašedesáti lety, kdy jsem s dokořán otevřenou pusou a vykulenýma očima zíral na domácí loutkové divadlo, které mi hrál tatínek vlastnoručně vyrobenými loutkami – dodnes je uchovávám jako vzácnou relikvii. Tehdy to všechno začalo…

Dále bych pokračoval návratem do první třídy základní školy, resp. do školní besídky. Sice už nevím, jak se jmenovala, ale celkem živě si pamatuji, že se odehrávala na hospodářském dvoře – zřejmě nějakého Jednotného zemědělského družstva nebo Státního statku.

Třídní premiantka v kostýmu slepice seděla ve velkém proutěném koši umístěném na vysokém praktikáblu a třídní šprt ala kohout se pyšně procházel kolem ní – jak jsem mu tehdy záviděl, ale… Co naplat. S několika dalšími spolužáky jsem vzal zavděk nenápadnou dvojroličkou vrabčáka a zajíčka. Byla tam ještě další hospodářská zvířata, ale ta už si bohužel nevybavuji.

Pro mě osobně byla nejdůležitější role vrabčáka – kostým tvořily černé cvičky hnědé řádkové punčocháče a ze šedého krepového papíru vytvořený rozdrbaný návlek na tělo. V inkriminovaný okamžik hejno vrabčáků vtrhlo na jeviště a s pokřikem „Čimčarára čimčimčim, co je dobrého, všechno sním!“ se jalo terorizovat užitečná zvířata.

Role zajíčka byla sice němá, ale za to jsem měl krásnou hnědou kuklu s dlouhýma hnědýma ušima – vzhledem k tomu, že kostýmy vyráběli rodiče svépomocí, tak si pamatuji, že na několik zaječích kukel vzal za své maminčin flaušový kabát – díky mami. Tatínek zase pracně vyztužoval drátem uši, aby dobře stály.

V následujících letech se má umělecká činnost omezila pouze na bicí, které představovaly staré hrnce, bandičky apod., do kterých jsem neúnavně řezal na dvorečku našeho domečku v dnes již neexstující čtvrti Nové Kladno. Múzy se ve mně opět probudily v šesté třídě, kdy jsme ve škole začaly hrát maňáskové divadlo.

Odtud jsme se velice rychle dostali do tehdejšího Domu pionýrů, kde se nás ujal známý kladenský výtvarník Přemysl Povondra. S jeho pomocí jsme si vyráběli hlavičky pro maňásky, malovali kulisy atd. S tímto divadélkem jsme odehráli spoustu krásných pohádkových představení – dokonce až v tehdejším SSSR.

Ale i tato má umělecká epizoda s ukončením docházky do základní školy skončila a na další jsem si počkal dalších pět let. Důkazem, že nic není náhoda, bylo, že jsem si ve vlaku, při cestě z vojenské služby do civilu, sedl vedle kluka, který byl také z Kladna. Dali jsme se spolu do řeči a on mi mimo jiné řekl, že hraje divadlo. A bylo vymalováno.

Nějakou dobu sice trvalo, než jsem si dodal odvahy a přišel mezi divadelníky, ale když jsem toto umělecké prostředí poznal, hned jsem věděl, že to je láska na celý život. A tady jsem se také setkal se svým celoživotním divadelním souputníkem Eduardem Krčkem – ano tím, který v současné době ve Strakonicích režíruje divadelní soubor Tvůrčí skupiny „Pokročilých“ při d.s. Čelakovský.

S odstupem času si říkám, že vzhledem k tomu, co jsme s Edou za uplynulých padesát let prožili, tak není divu, že jsme se opět setkali ve Strakonicích. Před nějakými pěti lety jsem se přijel podívat na první hru, kterou režíroval a nutno upřímně říct, že jsem byl nadšený jak režií, tak hlavně hereckými výkony a v duchu jsem si říkal: „Tak s těmi bych si chtěl alespoň jednou zahrát.“

No a uteklo dalších pět let, mé přání se mi splnilo a já jsem stanul na jevišti vedle takových hereckých osobností strakonických ochotníků, jako je Kristinka Kubíčková nebo Honza Tříska – ten už hrál divadlo, když mně bylo pět let… Jsem vděčný za to, že jsem poznal podobný pocit, který prožívají mladí hokejisté u nás na Kladně, když hrají vedle takových hvězd, jako je Jarda Jágr nebo Tomáš Plekanec. Díky, strakoničtí, bylo mi ctí a potěšením stát s vámi na prknech, která znamenají svět. Ale…

Stejný respekt mám také k divákům, kteří na představení strakonických ochotníků chodí – inu, stopadesátiletá tradice ochotnického divadla ve Strakonicích, je holt znát. Za zhruba padesát let, kdy se motám kolem divadla, jsem ledacos prožil, ale rád přiznávám, že takovou atmosféru, jako před letošní premiérou hry Vrátila se jednou v noci, ještě ne – před více než čtyři sta diváky jsem hrál poprvé v životě a z děkovačky a potlesku ve stoje mi běhá mráz po zádech ještě teď.

Díky, Strakonice. Nejsem Strakoničák, ale… Cítím se tak.