Určitě jste viděli ta videa na internetu – lány plastových láhví pohupujících se v rytmu vln na břehu známých letovisek. Kde se tam vzaly? Moře je přineslo. Kde je vzalo moře?
Lidi je tam hodili. Byl bych rád, kdyby se tento problém Čechů vůbec netýkal. Ale už návštěva nedalekého obchodu s potravinami mě přesvědčuje o opaku. Prohlížím si regály s limonádami a je jich tam nepřeberné množství. Ještě za mého dětství se načepovala sklenice vody a nakapalo se do ní několik kapek koncentrované rybízové šťávy. Odpad byl tehdy minimální. Vlastně vůbec žádný, neboť prázdná skleněná láhev od šťávy se příští léto opět naplnila domácí šťávou. A dnes? Každá limonáda se prodává v plastové láhvi. Po každé vypité limonádě tu zůstává plastový odpad, který nás všechny přežije. Musí to být? Kdyby to supermarkety s ekologií myslely vážně, inzerovaly by v reklamních letácích kolu či fantu v plastových láhvích na jedno použití? Kolik koncentrátů a ovocných šťáv najdete v letácích? Odpověď si raději nechám pro sebe. Hlavu vzhůru, pokračujme v nákupu.
V oddělení ovoce a zeleniny vidím velké množství balené zeleniny a ovoce v plastových obalech. Vitamíny uvězněné v plastech jsou sice zdravé pro mne, ale příroda přímo pláče. Obaly jsou zřejmě extrémně levné, a tak se do nich ta zelenina prostě mrskne. Vypadá to dobře. Zde je také vidět vztah supermarketů k potravinám. Prodávají kilogramová balení mrkve, i když většině kupujících bez rodinných strávníků minimálně polovina toho velkého balení shnije. Mně by to ohromně štvalo, kdyby takové množství mnou prodávané zeleniny končilo na skládce či v kompostéru. Ale prodávat menší balení či nebalenou zeleninu? To by supermarketům klesly tržby, to by asi vedení nedostalo prémie.
A tak pokládám rajčata na pokladní pás, bez plastového obalu či sáčku. Samozřejmě, že riskuju vytvoření rajského protlaku při zavalením vodním melounem (kdybych nějaký náhodou koupil) v mém baťohu. Ale ten risk za to stojí – ušetřil jsem nejen jeden igelitový pytlík ale i naši přírodu, kterou mám tak rád. A co mě to stálo? Nic. Co mi to přineslo? Dobrý pocit a naději, že se na nás příroda opět bude usmívat, když se k ní všichni budeme chovat lépe.
Každý ušetřený plast je dobrý a někde se začít musí. Vystoupit z komfortní zóny a jít ostatním příkladem, toť je to, o co tu běží. Možná náš svět nezachráníme, ale musíme ho jenom kvůli naší pohodlnosti úplně zničit? Já bych raději místo lánů plastových láhví na moři pozoroval delfíny.
