Volby do Poslanecké sněmovny se konají každé čtyři roky a senátora si vybíráme jednou za šest let. Navenek se můžeme chvástat, jak u nás demokracie zkvétá. Ale je tomu opravdu tak, nebo je demokracie v Česku jako v době kamenné alias době komunistické? Asi bychom si tuto otázku neměli vůbec pokládat, neboť odpovědí je toliko trpké zklamání.
Ano, volby zákonodárných shromáždění neodmyslitelně patří k demokracii. Ale tím demokracii v Česku končí, ačkoliv by to měl být teprve začátek. Demokracie není o rozdělování koryt politikům. Čím je tedy tento elementární princip českého státu? Je to vláda lidu. Občané našeho státu by měli mít ve svých rukou osud našeho státu. Jednou za čtyři roky?
Nebuďme směšní. Rozhodnutí o nás se nečiní, když se vaří volební guláš, ale každý den. A to u nás mnoho lidí nechápe. Demokracie předpokládá, že je činnost stran nesena angažovaností obyvatelstva. Dnes, zítra, pozítří. To u nás není. Zatímco se ve Spolkové republice Německo podílí na činnosti největší vládní strany CDU/CSU 695.194 lidí, u nás je to v případě ODS jen 29.500. Zohledníme-li rozdílný počet obyvatel, vytyčuje politiku největší vládní strany třikrát více lidí v Německu, než je tomu v České republice. To potvrzuje staré známé, že politická angažovanost se u nás pěstuje jenom u výčepu.
Některé strany už jsou tak zoufalé, že se nespoléhají na své členy. Nenechávají je diskutovat a vytyčovat priority, nýbrž určují své cíle podle průzkumů veřejného mínění. Na první pohled je to sice sympatické, na druhou stranu tímto ztrácí současní členové možnost, aby v diskuzi ovlivňovali směřování své strany. Asi se musí cítit trapně, když přestali tvořit myšlenkovou základnu své strany. Snad znechuceně opouští stranu, kam přišli, aby změnili svět k lepšímu. Nepodařilo se jim to. Stali se pouze masou, která musí zachovávat bezmyšlenkovou poslušnost vůči svému předsedovy. Asi jim je k pláči, když se tato strana stává shromaždištěm pro kariéristické jedince, kteří hledají nějaké to koryto a o určování politiky státu jim vůbec nejde. Tato sociální strana se stala stranou pro bohaté. Na jejích kandidátních listinách se vyskytují sportovci a herci, kteří výměnou za známé jméno inkasují poslanecký mandát.
Mnoho lidí jen těžce hledá rozdíl mezi demokracií a svobodou slova. A přitom tyto dva pojmy spolu významově vůbec nesouvisí. Snad si lidé často myslí, že protikladem slova demokracie je komunismus. Avšak základním principem komunistických režimů měl být právě demokratický centralismus. Nápad velmi dobrý: zvolený funkcionář by měl bez ohledu na svůj názor prosazovat názor těch, co ho zvolili. Ve skutečnosti to ovšem fungovalo přesně opačně - zvolený se sám rozhodl a jeho volitelé ho museli následovat. To je ovšem obecná vlastnost komunismu - myšlenka hezká, avšak v zásadě neuskutečnitelná.
Proč u nás skončil komunismus? Panovala bída a hladomory? Ne.
Mohl se člověk politicky angažovat? Ano, někdy k tomu dokonce byl nucen.
S demokracií tedy sametová revoluce nemá nic společného. A co tedy lidem vadilo? Stát jim nařizoval, co si mají myslet, co mají říkat a co mají čísti. Ano, byla to svoboda názoru a slova, co se stalo komunistickému režimu osudné.
A tak si dovoluji tvrdit, že budeme velmi překvapeni, až vyjedou blaničtí rytíři. Nebudou to opancéřovaní jezdci na koních opásáni mečem. Budou to houfy normálních lidí, kteří se nebudou štítit vzít politiku do svých hrubých rukou. Třeba nebudou inteligentní a výřeční, avšak srdce budou mít na pravém místě. Sice nebudou mít tu nejlepší zbroj, ale bít se budou obětavě a z přesvědčení.
