Kolik lidí musí zemřít? Poklademe plyšáky a půjdeme dál?

Budeme klást květiny a plyšáky, král navštíví v nemocnicích zraněné, přejdou tři dny smutky… Pieta je na místě a lidsky je událost z Belgie otřesná, strašná kvůli obětem i zraněným. Stejně jako události z Paříže, Madridu, Londýna…

Pokaždé začnu přemýšlet, zda tam někde nemám nějakého známého, jak se asi cítí ti, kteří o svých blízkých třeba dlouhé desítky minut nevědí a jak je těm, jejich nejbližší se už nevrátí nikdy domů, jaká je to beznaděj, bezmoc a krutá bolest. Takže se prostě jen zeptám, kolik dalších lidí bude muset umřít, než začneme něco dělat?

Napadlo vás, proč se útočníci skrývají v Bruselu, proč se tam vyzbrojují a proč místní policii trvá čtyři měsíce, než najde nejhledanějšího atentátníka – i když Brusel není desetimilionový New York? Čtvrť Molenbeek, která je paradoxně od skleněných budov evropských institucí, co bys granátem dohodil, je černou můrou nejen místní samosprávy, ale celé belgické vlády a nakonec celé Evropy. Všichni moc dobře vědí, že je to průšvih, ale roky přešlapování problém – světe div se – nevyřešilo. Přistěhovalecká čtvrť, s vysokou nezaměstnaností a radikálními duchovními je podhoubím pro zrod džihádistů jako dělaná. Mimochodem Belgie taky drží neslavné prvenství v počtu občanů, kteří (přepočteno na celkový počet obyvatel) odešli bojovat do Sýrie na straně ISIS. Radikálové z tohoto hnízda se podíleli na útocích v Paříži, nejen na podzim, ale i v lednu 2015, byli za pokusem o teror ve vlaku – zastavený jen díky duchapřítomné reakci cestujících z USA. Že se „něco“ chystá i v Bruselu, přímo pod nosem centrálním institucím EU, se podle všeho vědělo. A když se to pár dní po zatčení Abdeslama stalo – byli všichni v šoku. Stranou ponechám úvahu o tom, že dle novinových titulků začal ochotně vypovídat a mohlo hrozit, že svojí sdílností zhatí plány svých soudruhů v boji, možná to vše jen urychlilo...

Nechci tu dělat politickou agitku. Ale jsou prostě věci, které by Unie měla dělat – a možná věci, o nichž si většina lidí myslí, že dávno fungují. Pro začátek by si policie a zpravodajské služby evropských zemí mohly třeba začít vyměňovat informace o pohybu podezřelých osob, třeba i o těch, kteří se navrací z bojů na straně ISIS. Máte pocit, že to se přece dávno děje? Omyl. Ano, v zájmu naší bezpečnosti jsem i pro zavedení tzv. PNR (Passenger Name Record) – systému, který bude monitorovat a shromažďovat data o pohybu cestujících využívajících leteckou dopravu. Umím si představit argumenty těch, kteří budou hovořit o Velkém bratru a dovolávat se svých práv, pro mne je to ale daň, kterou jsem ochotná za lepší bezpečnost zaplatit. Nezapomínejme, že se evropští džihádisté pohybují na trase Sýrie – EU se svým evropským pasem, tedy jako plnohodnotní občané Unie. Uklidňující není ani množství kalašnikovů a dalších zbraní – očividně jejich nedostatkem teroristé netrpí. Nelegální trh se zbraněmi, včetně jejich prodeje přes internet, se ukázal jako děsivě dobře fungující součást jednotného trhu. Další velký problém jsou znehodnocené zbraně, které by už nikdy neměly střílet, opak je ale pravdou – a právě ty se pak dostaly do rukou teroristů třeba i při útocích v Paříži. Proto je nutné došlápnout si na státy, které k tomu svým laxním přístupem přispěly.

Jsme ve válce s terorem – opakované klišé dostalo po včerejšku další krvavý obrys. Budeme čekat na nějaký další? Zavedeme nové pytlíky na tekutiny do letadla? Budeme vymýšlet nové seznamy držitelů zbraní (v živých barvách vidím radikála, jak si jde vystát frontu na zbrojní průkaz), nebo začneme něco dělat?