Komu patří aplaus?

V právě končícím týdnu jsem zavítala do Dubrovníku o pár hodin dřív než evropští a čínští politici. Přijela jsem tam za lidmi, kteří mají s politikou pramálo společného. V Dubrovníku se totiž sešli záchranáři z celé Evropy

na svůj každoroční summit. Třídenní konference, kam jsem byla pozvána kvůli legislativě, která mi prošla rukama a kam se mi povedlo dostat věci, za které jsem podle nich měla být oceněna.

Nevěděla jsem, co od večera čekat. Po hotelu už druhý den přecházely skupinky hasičů a záchranářů v různých uniformách, u vchodu na konferenci byl prezentován na několika monitorech od pohledu komplikovaný systém, do jehož tajů jsem se neodvažovala ani nahlédnout.

Když ale ve středu večer nastoupili před plný sál první ocenění, spadla mi čelist. Na plátně jsme sledovali francouzského spidermana, který vyšplhal po balkónech do čtvrtého patra, aby zachránil čtyřleté dítě, které se tak tak drželo okraje zábradlí a ke strašné tragédii chybělo pár vteřin. Když pak tenhle skromný kluk přišel na pódium, rozpaky nad délkou ovací nemohl ani promluvit.

Když byli oceňováni thajští potápěči, kteří se podíleli na záchraně malých fotbalistů uvízlých v jeskyni, říkala jsem si, co tam vůbec dělám. Příběh těch kluků tenkrát se zatajeným dechem sledoval celý svět, teď jsme si ho znovu připomněli i s komentáři dalších aktérů, kteří byli u toho.  

Slzy do očí mi vehnalo, když se jako překvapení vedle oceňovaných norských dispečerek z tísňové linky objevil kanadský senior, kterého se jim podařilo zachránit před jistým umrznutím jen díky jejich mimořádnému důvtipu a znalostem. Ten člověk vážil cestu přes půl zeměkoule, jen aby jim tam mohl veřejně poděkovat.    

A mohla bych pokračovat. O dvanáctileté dívce, která zachránila tonoucí se batole z chorvatského bazénu, o klukovi, kterého v Rakousku zachránil systém AML, když spadl s rogalem a nebyl schopný popsat, kde je a vybil se mu mobil. O řeckém rybáři, který vytáhl 23 lidí z hořícího pekla, i když při tom sám riskoval svůj život. Nakonec i já jsem byla oceněna potleskem a ujištěním, že věci mají smysl i na politické scéně – i to že jsem pro EU vybojovala, aby každá tísňová linka automaticky zjistila, odkud přesně voláme, právě pro případy kdy nelze přesně popsat svoji polohu (třeba uprostřed lesů). A totéž platí o systému varovných SMS, které nás budou informovat o hrozících povodních, požárech, haváriích atd. pokud se vyskytneme někde poblíž.     

Proč to ale celé píšu? Protože každý, kterému jsme měla ve středu večer tu čest zatleskat, by si zasloužil aspoň zlomek pozornosti televizních kamer, jako se dostalo politikům o den později. V tom stejném Dubrovníku. Všichni, kteří bojují o záchranu našich životů, zdraví, majetku, jsou v mých očích frajeři. A tak jsem napsala aspoň tenhle blog. Že jim děkuji za jejich práci a že před nimi hluboce smekám.