Proč je září nejhorší měsíc aneb ať už je říjen!

Někdo si nejvíc zoufá v prosinci, jiný v lednu. U mě vede na celé čáře září. Neděsím se podzimních chmur, ani blížících se Vánoc, zoufám si nad začátkem školního roku. Už pár let za tím ale nejsou deprese z konce prázdnin, 

které mne provázely od školních lavic až do dospělosti. Vystřídal je jinačí adrenalin: management školního roku mých dcer! Takže milé matky, pokud jste dočetly až sem, je Vám jasné, že vás asi nepřekvapím, ale možná mi budete aspoň souhlasně přikyvovat…:)

Děti rychle uvykly prázdninovému režimu a tak ani po pár týdnech nechápou (resp. nechtějí pochopit), že musí chodit večer spát. A ještě víc jsou ráno překvapené, že musí taky (brzy) vstávat. Blázinec tedy začíná s prvním zazvoněním budíku, aby mě mohl volně doprovázet až do pozdních večerních hodin. Maraton u snídaně, odmítnutá diskuze nad vybranými svršky, posbírat batůžky, tašky a pytlíky, přesun do škol, práce, místo oběda další kolo shánění položek se seznamu povinných pomůcek (fakt to bylo za nás taky?!?), práce…

No a pak výzva č. 2! Najít – vybrat – poskládat – zajistit: kroužky! Základem všeho je správná logistika, teorii ovládám bezvadně. Asi proto jsme na první hodinu naklusali s vypětím všech sil o 30 minut dříve a na druhou o stejnou půlhodinu později. To byl ten moment, kdy jsem pořídila speciální plánovací kalendář pro rodiče (kde jsou na každý den předepsané pěkné kolonky, co děla jedno dítě, co druhé dítě, kolonky s názvem Úkol pro maminku, Úkol pro tatínka atd.), kam budeme (..!) vše systematicky vepisovat. Chápejte: přinést fotku dcery na sbor, dokoupit trojhranné pastelky, stále nemáme pláštěnku, pořídit méně ostré nůžky, koupit další pytlík na bačkory, tamten nějak vysublimoval…  A nad nekončícím seznamem všech položek jsem si všimla, že do toho mladší dcera podezřele smrká a začínám přemýšlet, kterou babičku jak a kdy povolat, jestli z toho bude angína.

Když jsem byla na mateřské, pobavil mne vtip, co mi poslala kamarádka. Žena jde na přijímací pohovor a potenciální zaměstnavatel se jí ptá na její pracovní zkušenosti. Žena bez mrknutí oka odpoví: „Vykonávala jsem po dobu šesti let náročnou manažerskou práci, řídila jsem 4 lidi, organizovala chod celého týmu, byla jsem k dispozici 24 hodin 7 dní v týdnu.“ Komise žasne, že co přesně dělala? „Víte, šest let jsem na mateřské a řídím rodinu se třemi dětmi.“

Přesně tak. Děti mám sice jenom dvě, ale i tak mne chod domácnosti momentálně vyčerpává víc, než chod mé bruselské kanceláře. No a pak hned na první plenárce v září schvalujeme zprávu jak tvořit podmínky pro rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem (před očima mi vytanul plánovací kalendář). Recept na organizaci začátku školního roku kolegové sice opomněli, ovšem ze židle mě zvedl jiný nápad: zavedení povinné otcovské. Ne že bych pány tvorstva chtěla „drobných“ radostí v domácnosti ušetřit, ale proč jim proboha centrálně nařizovat týden v domácnosti s novorozencem? Můj hlas proto zpráva nedostala a rodinu si s prací budu slaďovat i nadále po svém. Ale hlavně ať už je říjen!