S opuchlou tváří, zarudlýma očima a vybrakovanou hlavou sedím v tramvaji a neslavně tak začínám další krásný, výsměšně slunečný den. Další den z těch uspěchaných chaotických dnů tolik typických pro můj současný životní příběh odehrávající se v pražských uličkách, na velkoplošných náměstích zvučných jmen a v ponurých chladných fakultních chodbách s příliš vysokými stropy.
http://www.flickr.com/photos/wilyhmanuel (26.8.2011)
Skoro mi připadá, jako bych to byla právě já, kdo vnáší do rádoby poklidného světa sebe i všech ostatních lidí, které potkávám, podivné situace a jevy, které komplikují běžný chod věcí.
Před týdnem, přesně touto dobou, kvůli mé maličkosti stojící na okraji přechodu pro chodce nabouralo jedno auto do druhého. V tom prvním seděla málo pohotová žena spěchající do práce. Ve druhém milý chlápek ve středních letech, který si na poslední chvíli rozmyslel, že tu malou osůbku v čepici s copánky na přechodu pustí.
Jindy rozpustilá slečna s copánky na čepici, nyní notně zaražena nastalou situací, musela do školy, nastoupila do právě přijeduvší tramvaje číslo 18 a ukončila tak svou nepříliš příznivou roli v mikropříběhu, který se odehrál na přechodu pro chodce na Petřinách.
Dnes, v touze po vědění, opakuji si látku probranou na minulém semináři. Opakování ukončím společně s koncem snídaně, skripta bezmyšlenkovitě (jak jinak) odložím stranou psacího stolu, vezmu na záda batůžek, na hlavu čepici s copánky a vydám se na tramvaj číslo 18. Když přitrylkuje kýžený dopravní prostředek, uvědomuji si hrůznost svého bezmyšlenkovitého činu a vracím se zpět ze zastávky tramvaje číslo 18 ke svému pracovnímu stolu, ke svým odloženým skriptům. Moje následná nerozhodnost, zda vzít cestu zpět poklusem, si vyžádá můj neblahý pohled na ujíždějící tramvaj přímo před mým nosem, a notnou dávku nelibých slov rodících se v mé nebystré hlavě. O třicet minut později oproti původně plánovanému času konečně nastupuji na tramvaj číslo 18.
O dalších deset minut déle a o pár kilometrů dále tahle tramvaj číslo 18 narazí do auta s dalším z nepozorných řidičů, a na pár okamžiků dlouhých několik minut, hodin, možná i dní, tak změní životy několika desítkám cestujících z téhle tramvaje číslo 18. Rozpustilá slečna v čepici s copánky má dojem, že je to dost podivná souhra náhod a znamená to pro ni obrovský přírůstek práce kvůli semináři, na který svá původně zapomenutá skripta už nestihla donést. Práce na několik dní.
