Postižení jménem Spartan Race

Urrgh. Nechce se mi, ale jdu na to. Nepříliš hrdinsky si zacpávám nos a nořím se do kalné husté bahnité vody. Na druhé straně překážky vystřelím nad hladinu. Objímá mě chladný vzduch.

Když se vzdaluji z bahnitého ráje, napadá mě, že dát hroznový cukr halabala zabalený do kapsičky u tříčtvrťáků nebylo úplně šťastné řešení...

…

Zamýšlím se nad tím, proč vyhledáváme takový druh aktivit. Co nás nutí platit nehorázné startovné? Vážit šestihodinovou cestu tam, v ohromné únavě hned druhý den zpátky a v pondělní pracovní době poté bojovat o přežití více než v samotném závodě? Proč se musíme rochnit v blátě místy značně smrdutém a otrocky následovat trasu studeným potokem, když hned vedle vede zpevněná silnice? A jak to, že je nás tolik, co to CHCEME dělat?

Musím přiznat, že si libuji v jisté míře nekomfortu a krpály, balvany, bahno a studenou vodu přijímám takřka labužnicky. Přírodu jsem si při četných horských i údolních expedicích a výletech zamilovala i se vším, co její rozmary přinášejí. A baví mě běhání (pozor, že mě baví, ještě neznamená, že jsem nějaký běžec). Byl-li by počin typu Sparťan levnější, zdá se, že je mi ušitý na míru. Přesto se mi dvakrát během závodu podařilo vyrazit ze sebe překvapené UH!, obočí letělo vzhůru a hlavou proběhla jak blesk myšlenka: „Až tak??!“.

…

„Do dnešního večera je poslední možnost se přihlásit!“ Zvolal Míra jednoho pozdně jarního dne. Uf, už je to tak dávno, co jsme se o TOM bavili. Natrénováno nemám zhola nic, nadšení, chuti ani financí není nazbyt, přesto ve zbrklosti kývnu. „Ale jo, přihlas mě také.“

Dny plynou. Sparťan je hezky uložen k ledu, odkud se občas vzdouvá ve snaze mi připomenout nutnost trénování angličáků, ručkování, balancu a dalších dovedností. Mnohými aktivitami a povinnostmi je však tento strašák vždy včas zatlačen zpátky do skříně… A dny plynou.

Přichází úpal, pracovní stres a měsíční dovolená na kolech, která mi přivodila značné znecitlivění předloktí a některých prstů na obou rukou, což se disciplínám typu ručkování vyloženě zamlouvá. Zbývají dva týdny. Konečně se odhodlám zkusit si stovku poctivých angličáků. Druhý den zase. A pak regeneruji až do startu namožené tělo.

A potom to přijde. Sobota ráno. Balím do batůžku spacák, běžecké věci a pár tyčinek k jídlu a nasedám s přáteli do auta. Cesta z Brna je dlouhá a plná uzavírek. V Tatranské Lomnici nás vítá deštivé počasí, ale také velmi přívětivá paní v místním kempu. Spát jdeme po vydatné večeři v dobré náladě.

Neděle ráno. Uf! Co si mám vzít na sebe? A které boty? A kam dám ty tyčinky na cestu? Neměla jsem si vzít vak na vodu?? Všichni ho mají!! Nakonec jednu tyčinku přivazuji do vlasů k culíku, druhou k ramínku od tílka a do kapsičky u gatí vkládám ten nešťastný cukr. Přepadá mě nervozita a přes všechno možné setřásání se mi jí nedaří až do startu zbavit. Naopak se stále přiživuje, parazituje na mých vnitřnostech a hodinu za hodinou sílí. Díky přátelům se naštěstí přes horní limitní hranici nedostane a mně se podaří stáhnout odbíhání na toaletu jen na třikrát.

Rozcvička. Atmosféra mě zcela pohlcuje, poskakuji v rytmu spolu s ostatními závodníky z mé startovní vlny a usmívám se od ucha k uchu.

3-2-1- je to tu! Teď už je všechno jedno. Pracuj s tím, co máš a hlavně si to užij. Nemysli na kilometry a překážky před tebou ani za tebou. Buď jen teď a tady.

Probrodíme první vodu. Je hluboká po prsa, ale docela čistá, teplotně v pohodě. Včera si prý čtyři lidi na této překážce zlámali nohy, jak tam vehementně skákali. Já i moje bezprostřední okolí, jak mohu vidět, jsme tohle zvládli a už si to poskakujeme přes řadu pneumatik. Pak už je to hodnou dobu pořád do kopce. Ale zatím po asfaltu, tedy dobré, stále běžím. První balanční překážka. Musím věřit, že všechny překážky dám, dovolila jsem si nedat jen ručkování a šplh. Hm, tak nic, padám. A angličákuju. Je tu tráva, zatím tedy nejsem ani moc špinavá. Ale bolí to. Nesnáším angličáky. Po prvních třiceti mám dojem hrozně namoženého hrudníku. No paráda. Ale běžím dál. Přichází to mé slavné ručkování. V tom jsem vážně slabá, dostanu se na třetí příčku a jdu angličákovat. Paní přiběhnuvší po mně se mě ptá, jestli to jde nějak ošidit. „Nevím, asi ne“, odvětím a makám… Dřep, klik, výskok, dřep, klik, výskok… Ještě nejsem ani u pětadvacátého a paní už odbíhá. A to se rozhodně neflákám. Hm, tak to asi ošidit jde. 29…že bych ten třicátý už nedělala? Nikdo to nepozná. Blbost. 30. A jdu dál.

Je úžasně fascinující, jak si lidi přes překážky navzájem pomáhají. Už z dáli před dřevěnou stěnou přemýšlím, jak se přes ni dostanu. Když dobíhám k ní, holčina mi už nastavuje ruce „na stoličku“. „Kdo pomůže ale tobě?“ starám se. Odmávne někam za sebe a já doufám, že má pravdu. Jsem na druhé straně coby dup. U další převislé stěny to mohu někomu vrátit. Podávám pomocné ruce a pár povzbudivých slov jiné spoluběžkyni a hrozně pozitivně mě to nakopává. Hned na to se objevují další ruce, které zase pomáhají mně. Jsem z toho skoro dojatá a těch vysokých stěn se přestávám bát. Jak se však později ukáže, další stěny beztak už disponují dvěma stupínky pro holky, takže my princezny si to přelezeme jak po žebříku.

Dobíhám k hromadě pytlů. A jé, o tom mi povídala kamarádka hotové zkazky z loňska. Letos je to však umírněné a já s potěšením hodnotím obtížnost této překážky jako docela nízkou. Přichází krpál směrem na Lomničák. Je neuvěřitelně vysoký. Málem si vylamuji krk, když chci dohlédnout na vrchol. Ten se ale skrývá v mlze, tak si mohu jeho výšku jen představovat. Tady se už rozhodně běžet nedá (borci z elitních vln by mi to určitě vymluvili). Nasazuji tedy rychlý krok a děsně soutěživě mě těší, že předcházím hromadu závodníků. Asi se projevuje to mé bydlení v kopci, paráda. Kousek výš, kde je cesta (pod lanovkou) už spíš plazením se přes balvany a kořeny, se zasekávám ve štrůdlu. Není úplně snadné tady předbíhat a tak si při pomalejším tempu odpočinu. Nakonec stoupáme jen ke Skalnaté chatě, Lomnický štít zůstává majestátně nad námi, ale i tak to bylo poctivých 6 km pořádně nahoru. Nahoře čeká zajímavá disciplína – zapamatuj si svůj kód. No nazdar.

Tahle sranda mě pak zaměstná na dalších pár notných kilometrů, kdy si kód vehementně opakuji. Angličákovat kvůli tomu, že si nejsem schopna zapamatovat 6 číslic a jedno slovo, by mě trochu mrzelo. Hrozně se mi uleví, když už kód můžu ze sebe vysypat a pustit ho z hlavy. O co víc mě překvapí, že kousek před cílem ho po nás chtějí znovu! A stejně tak mě překvapí, že si jej stále pamatuji.

Jak jdou překážky za sebou, si už dávno nepamatuji. Z vyprávění vím, že jich tam prý bylo na 36. Kromě různých stěn a prolézaček si vzpomínám samozřejmě na moji noční můru - šplh, o který jsem se však ani nepokoušela. Proskočila jsem blátivou vodou, symbolicky se dotkla zmazaného lana a už jsem si to vesele válela v blátě při další sérii angličáků za mohutného hulákání organizátorů dobrovolníků, ať proboha ty angličáky neděláme bokem na trávě. Pěkně do bláta a do kamení s námi! Hned na to následovala lezecká stěna. No tak, kdysi jsem horolezčila dost, to by nemusel být problém. Dobrý, jde to pěkně. Ale..zrada. Za rohem byl urvaný chyt. Do háje, zas tak dobrý lezec jsem nebyla... Padám. Série angličáků už ani nepočítám a rapidně se vzdávám myšlenky, že jich dám za celý závod maximálně 90. Už se při nich cítím poměrně familierně.

Dlouho pak putujeme přes balvany potokem a dále pak pryč od hor z mírného táhlého kopečka nebo po rovince mezi poli. Trochu zdlouhavé. Naštěstí nás ale čeká další disciplína – kolíky. Chce se mi hlasitě jásat. Kolíky se mi podařilo přejít bez pádu.

Co si budu pamatovat ještě dlouho, je lom. Trochu bláhově jsem si myslela, že nás brodění už moc nečeká, o potápění jsem raději nepřemýšlela vůbec. Přede mnou se rozprostírá velká černá zapáchající bažinatá planina. Když si naplním a odnesu svůj těžký kyblík s pískem, po vzoru ostatních se odhodlaně do černé odpudivé hmoty zabořím. Golemovitým krokem pak rozvážně tuhle smrdutou parádu překonáváme. Organizátoři to naplánovali dobře – abychom se trochu od černé hmoty umyli, prohnali nás hned potom kalným hnědým korytem. Tekutina tu byla sice pořád dost bahnitá, ale přeci jen vodu alespoň vzdáleně připomínala.

Blížím se k malé dřevěné překážce a nechápu, proč tu před ní stojí tolik lidí, když je přeci tak nízká. Pak pochopím. Tahle se nepřelézá, nýbrž podplavává. Urrgh. Nechce se mi, ale jdu na to. Nepříliš hrdinsky si zacpávám nos a nořím se do kalné husté bahnité vody. Na druhé straně překážky vystřelím nad hladinu. Využívám konkurenční výhody, která spočívá v tom, že mi na rozdíl od ostatních závodníků nevadí promočené hadry ani hromada písku v botách, a sice pomalu, ale jistě běžím hned dál.

Teď už je to dojezd. Pořád se běží do mírného kopečka, musíme si ještě odtáhnout hnusně těžké závaží na řetězu a prorochnit se asi čtyřmi kilometry potoka. Hladina energie už se nachází v červených číslech. Doslova vdechnu poslední tyčinku a doufám, že na ní do cíle doběhnu. Už slyším hluk z cílové rovinky. Ještě mě ale čeká několik záludností. Překážky pro diváky těsně před cílem.

Konečně přichází taky to plazení. V minulých letech jsem viděla spoustu fotek ze Spartanů a 90% bylo z této disciplíny. Drrrr….charakteristický zvuk trhající se látky. Moc jsem zvedla zadek. Momentálně mě to ale moc netrápí. Hod oštěpem do slámového panáka. Ani prd. Oštěp se směšně skácí k zemi snad 3 metry od panáka. „Tak to bylo dost málo…“, zvedá mi morál některý z kolegů sparťanů. Po dalších třiceti odhrkaných angličácích si to šinu na poslední překážku. Kladka s pytlem. Proboha, je tak těžký! Kluzké lano mi chce rukama pořád prokluzovat, proto vymyslím vychytávku a přidržuji si jej taky nohama. Unavené a z potoka vychladlé nohy mi na tohle ale už kašlou, pravá dostává pořádnou křeč. Je to moje první křeč tohoto druhu v životě. Bolest vystřeluje až do hlavy. Škoda, pytel jsem vytáhla skoro až na horu. A teď se ze značné výšky řítí dolů přímo mně na nohu. Tentokrát na tu levou. Řvu jak pavián a nevím si s bolestí rady. Po zdánlivě nekonečné době přibíhá jedna z organizátorek, nohu mi zvedne, proklepe a bolest ustupuje. Díky díky! Poslední angličáky za ten poslední nedotažený půlmetr. Organizátoři věděli, kterého z dobrovolníků právě sem postavit. Tenhle fandí, povzbuzuje, slovy pomáhá člověku vstát. Je jednoznačně super. A pak...skok přes oheň (trochu se bojím, jestli ty nohy ještě donutím popotáhnout dostatečně nahoru a o hořící polínka se nerozsekám), cílová rovinka, cíl. Serepetičky jako medaile, trička, pivo a hlavně hromada pocitů.

Výsledek? Na čase nesejde. Bylo to báječný.