Mekáč na Sněžce

Z mlhy se vynoří pach moči. Postupně sílí. Nemusela by se za něj stydět žádná pořádná kadibudka. Za několik kroků míjíme chlapíka. Nekyneme si na pozdrav, stojí k nám zády a snaží se nenápadně vymočit se v rohu stanice lanovky. 

Nejsem příliš častým návštěvníkem naší nejvyšší hory, dávám přednost takovým kopcům, které se neskví na billboardech s výmluvným claimem „Na vrcholek Sněžky už nemusíte pěšky“. Když se ale octnu nedaleko Svobody nad Úpou zkraje jara, kdy to na lyžování už moc není, nedá mi to a s ohledem na terén navrhnu výlet právě sem.

Když objevíme za oním rohem s močícím chlapíkem bistro, o kterém jsme neměli dosud šajn, zkusmo nahlédneme dovnitř. Desetinásobný štiplavý amoniakový puch nás málem omráčí. Skrz smradlavý koridor musí člověk projít předtím, než si v bistru objedná gulášovku a pivo. To aby lépe chutnalo. V bistru to vypadá docela útulně, ale obsah ležící na stolech připomíná spíše mekáč inspirovaný nádražním bufetem. Plastové talíře, plastové příbory, kelímky na kafe „to go“, pivo v plechovce. Netroufám si ani zapřemýšlet nad tím, kolik se toho tady za jediný den sežere, vypije, a tedy spotřebuje.

Mira reaguje na všechny ty šipky venku s popiskem „borůvkové knedlíky“. „Máte borůvkové knedlíky?“ ptá se udřeného obsluhujícího. „Připadá vám, že tady můžeme dělat knedlíky?“ opáčí chlapík. Ve skutečnosti nám připadá, že když tady lidi dokázali postavit a zřídit takové kolosální, humpolácké a nebojím se říct zbytečné služby, takový knedlík by se tam už lehce ztratil…