Beskydská sedmička 2012: Trpělivost versus ego

Svítání i západ slunce nad Beskydami. Nevšední zážitky, pocit vítězství nad sebou samým, dobrodružství, euforie, únava, bolest, emoce, přátelství… Zkus to zažít. Potřebuješ k tomu odhodlání, sílu, morál a  vůli absolvovat náročné stoupání severními svahy na víc jak devadesáti kilometrech…

Je 6.9.2012. Do startu závodu zbývá 25 hodin. Celý den se cítím mizerně, marně, unaveně, jakoby i schody do metra mě zmáhaly jak nikdy. Jen otevřu ráno oko, už mě to zadýchá. Včera mě ještě navíc pokousal pes a doktorka mi prozradila sladké tajemství, že ve mně hnízdí stafylokok…aby toho nebylo málo, je navíc zlatý!

Do startu závodu zbývá 12 hodin, 10 minut a 15 vteřin. Ráno jsem nemohla samou nedočkavostí dospat. Jsem příjemně nervózní, optimisticky naladěná, mám pocit, že jsem se konečně dobře vyspala, po včerejší malátnosti ani památky. Pár dní zpátky, kdykoli jsem otevřela stránky B7, ve mně vzrušením zatrnulo. Zvláštní, zatímco nedávnou Horskou výzvu v Krkonoších jsem brala na vědomí s ledovým klidem, B7 už pro mě znamená nějaký jiný pojem. Ta představa atmosféry vytvořené třítisícihlavým davem závodníků je neskutečná. Obvykle nejezdím opakovaně na jednu akci, ale tohle…

Můj start v závodě letos však visel na vlásku. Registraci jsme s mojí loňskou spoluběžkyní stihly vytvořit mezi prvními. Protože jsme se ale toho času obě nacházely na Novém Zélandě a jako na potvoru měly obě problém s internetovým bankovnictvím, neminul nás upozorňující mejl od organizátorů, že pokud nezaplatíme do 10.července, budou naše jména ve startovní listině nahrazena jinými startuchtivými závodníky, kterých se v řadách náhradníků tísnilo bezpočet. Když mi Zdenča ze svého přechodného bydliště v Blenheim volala, že si pobyt u protinožců prodlouží do Vánoc, nechala jsem vidinu obhajoby druhého místa z loňského ročníku splasknout jak mýdlovou bublinu. Domluvily jsme se, že tedy za rok.

Na Horské výzvě ve Špindlu mi ale dobré duše kolegů závodníků našeptaly, že existuje na stránkách B7 cosi jako seznamka, kde funguje systém prodám/koupím registrace, hledá se závodník a podobně. Na stránky jsem hned po příjezdu umístila patřičné inzeráty a nevěřila svému štěstí, když mi pět minut nato přiletěla SMSka od Markéty, mé budoucí parťačky. Po výměně několika zpráv bylo dohodnuto. Zítřejšího rána ještě volal v odpověď Miloš s nabídkou vytvoření týmu do kategorie mix. Mluvil tak zapáleně, že mi málem přes drát vzplanulo ucho. Jeho nadšení se mi podařilo úspěšně zchladit sdělením, že jednak jsem to už Markétě slíbila a jednak je ženský tým pro mě výhodnější.

Do startu závodu zbývá necelých 10 hodin. Na smíchovském nádraží v Praze máme sraz v 10:45 s Radkou a Vendelínem, přáteli, kteří jedou zrovna do Beskyd na dovolenou, a že mě tedy do Frenštátu svezou. V 11 hodin Véna píše, že mu auto zablokoval taxík, ať si zatím dáme kafe. Co čtvrt hodiny pak chodí smsky se sdělením: Už jedu. Začínám být nervózní. V půl jedné konečně vyjíždíme. Cesta je dlouhá, na můj vkus až příliš. Na D1 jsou hned dvě zácpy, k tomu samá zastávka na kafíčko, cigárko, benzín…Snažím se dělat, že nic, ale na zadní sedačce začínám nadskakovat už poměrně zřetelně. Ceduli Frenštát míjíme asi v půl šesté. Vidina spánku a teplé večeře postupně s přibývajícím časem mizí v dáli a stává se mlhavější a mlhavější. Tak rychle registraci, ubytování na další noc, připravit věci na závod, zabalit věci do úschovy. Méně než polovina z těchto úkonů je splněna, když krátce po šesté nás míjí dav závodníků proudící na nádraží. „Nějak nestíháte, ne?“ Slyším z davu. Nakonec se do dlouhatánského vlaku dopravíme včas, usadíme se v narvaném vagonu do uličky na zem a následující dvě hodiny dýcháme všechny ty vyzuté nohy všude kolem nás. Vzduch je horký, přes otevřená okna vydýchaný, až mě pobolívá hlava, zívám na celé kolo a poklimbávám. Kousek po deváté se vysypeme na třineckém nádraží, odkud se jak dlouhý had šineme na náměstí. Tam probíhají proslovy, ohňostroj, státní hymna. Jsem jak na trní. Ve 22:30 procházíme startovním obloukem. Tak je to zas tady. Jdeme na to.

Na start jsme se procpali pěkně dopředu, abychom se podle osvědčené loňské strategie dostaly hned v úvodu do první dvoustovky závodníků a na občerstvovačkách tak na nás zbylo hodně jídla. Inu, pravda, hlavním důvodem byla snaha neuvíznout v zácpě na úzkých cestičkách… Držíme se s Markét za ruku, abychom se neztratily hned zkraje a pelášíme vpřed. Baví mě to, říkám, že bych se chtěla držet za ruku celý závod. To bohužel nedopadne. Už za pár desítek metrů Markét říká, že ji bolí zuby a je z toho vůbec celá špatná. Zvolňujeme do chůze a lidi nás začínají předbíhat jak na běžícím páse. Trvá dobu, než dojdeme k úpatí prvního stoupáku. V něm se snažím udržovat jen pomalé tempo, ale i přesto kolegyni utíkám a co chvíli čekám. S přibývající nadmořskou výškou jsou čekací doby delší, mé tělo zchladlejší a ztuhlejší a moje tvář zasmušilejší. S jistou nevolí sleduji, kterak mě předbíhají…no doopravdy úplně všichni. Hlavou mi víří přehršel nejapných myšlenek, sype se to tam jak v přesýpacích hodinách. Zkouším si vnutit myšlenku pohody. Snažím se přinutit k trpělivosti. Snažím si vsugerovat, že mi nevadí být na trase třebas celých 30hodin. Že mi ani nevadí být na samém chvostu celého třítisícihlavého davu závodníků. Žel nejde mi to. Mám palčivou touhu se rozběhnout. Běžet mým oblíbeným stylem „na krev“, zničit se, zažít zas tu klasickou bolest a vyčerpání. Jednu dobu, když už je čekání příliš, mám dojem, že jsem Markétu musela přehlédnout a ona že musí být někde přede mnou. Ha, není, už ji vidím. Stojíme na Malém Javorovém, na ten Velký už je to kousíček.

Jeden kopec za námi, ještě dalších šest (plus jeden menší). Přichází odbočka do Řeky (nebo my přicházíme k ní). S hrůzou zjišťuji, že je jedna ráno, že za půl hodiny se zavírá časová brána v Řece a že to máme pořádně na knop. Vidím, že i když stihneme projít tuhle bránu včas, nemáme stejně žádnou šanci u bran ostatních. Navrhuji překonvertovat na trasu hobby. Souhlas Markéty je na místě, pokračujeme tedy po rovince s hobíky. Loni z kategorie hobby do sportu, letos opačně…

Na Ropici pookřávám při myšlence, že teď to půjde dolů, čili rychleji. Nabírám tempo a valím se dolů setrvačností jak balvan. Markétku ale zas nechávám daleko za sebou. Čekám. Když se potkáme, říká, že ji nějaký sporťák v zápalu boje shodil na zem a na omluvu pronesl „Sorry, vole!“. Jen kroutím hlavou a nechápu. Umanu si, že poběžím, respektive půjdu nadále s ní. Pro jistotu se ale sichruji slovy – „Kdybych nááhodou byla napřed, počkám u dalšího styčného bodu.“ Za pár metrů svoje sliby o držení pomalého tempa zahazuji do černého lesa a pokračuji ve stylu rolling stone celé další 4 kilometry až do občerstvovačky na Morávce. Přicházím sem ve strašidelných 3:00. Markétu vidím už o deset minut později, docela našlápla. Dám si kus žvance a sedíc na trávě se mi chce nejvíc ze všeho zalézt do spacáku, praštit sebou do polohy vleže a spát. Kor když vidím pár lidí, kterak zabaleni do alufolie vesele spí. „Nejradši bych se na to vys…“, povídám. „Tak můžem“, slyším, a ani se téhle odpovědi moc nedivím. Markét bolí na plicích, špatně se jí dýchá. Později zjistí (v nemocnici), že má z pádu naražená žebra, dostane nějaké pilule, aby se jí do plic nedostala voda a má zakázáno usnout. Je vymalováno. Posíláme smsku s oznámením ukončení závodu a zjišťujeme možnosti transportu do Frenštátu. Vůbec mě ani ve snu nenapadlo, že tohle budu řešit… Závodníků na Morávce odpadává vícero, pořadatelé jim tedy volají rovnou celý autobus.

Já domů nejedu, pokračuji v závodě, respektive na trase už mimo závod, sama, jen pro vlastní potěchu a dobrý pocit. Z Morávky odcházím až ve 4:07. Myslím, že je přede mnou minimálně 2900 závodníků. Jsem najednou děsně nabitá, kopnu do vrtule a dokonce i do kopce předbíhám jednoho za druhým. Kopec na Travný mi připadá jako brnkačka, když nepočítám „zúžený profil vozovky“ v horní části svahu a tedy velké obtíže při „předjíždění“. Když se mi podaří nechat navždy za sebou zvláště některé typy závodníků, které se vyznačují například džínami či sandálemi, částečně se mi uleví. Na vrcholu Travného se rozdávají zdarma banány. Ba ne, nerozdávají, zjistím po chvíli, jen to tu tak vypadá. Ohromná fronta lidí, která se utvořila, nikdo neví proč. Hulvátsky skáču přes borůvčí a dostávám se tak do přijatelnější pozice. „Na co se tu čeká, kluci?“ ptám se dvou chlapíků. „To nikdo neví a nepředbíhej!!“, vyštěknou na mě. „To je skvělý, že tu panuje taková přátelská sportovní atmosféra, díky…“. Ač jsem nahoru vybíhala v nátělníku a bylo mi tak fajn, po půlhodině tupého přešlapování na místě i mně začíná být chladno, a k uspokojení ostatních, kteří na mě pálili otázky ze všech stran, zda mi není, proboha, zima (?!!), se oblékám. Kopeček dolů z Travného je poněkud úzký a blátivě mazlavý, což je pravděpodobně důvod zasekání cesty...I když dodnes mi není úplně jasné, proč se fronta na hodnou dobu úplně zastavila… Mravenčími krůčky se šine celý ten had dolů, za chvíli se kroky mění na slepičí a po nějaké době opět na lidské. Cesta volná, běžíme! Svítá a mrholí. Do Krásné dorážím už za úplného světla. Dám si své oblíbené bonbonky a kelímek tekutiny a valím na Lysou. Pořád plno energie, šlape to samo. Pokračuji vesele v předbíhání, musím egoisticky přiznat, že mě to vážně baví. Kousek po deváté jsem nahoře. Potkávám tady opět obří dav lidí, tentokrát tu stojí dobrovolně ve frontě na kofolu a jiné občerstvení. Je tu zima, abych se nemusela oblékat, pádím rovnou dolů. Celý svah sbíhám i přes značně kamenitý terén. Kousek před Ostravicí mi prvně lidi dávají najevo, že si všimli, že běžím sama. Pořád jsem žila v domnění, že v tom davu se to ztratí. Dáme se za běhu do řeči s Frantou (až do dalšího dne netuším, že se jmenuje Franta, navíc Uher, což je dobrá náhoda vzhledem k faktu, že moje spoluběžkyně se jmenovala Markéta Uhrová…šlo však jen o náhodnou shodu jmen). Frantovi taky odpadl spoluběžec, a tak na polévku do Ostravice běžíme spolu. Ač máme na zádech rozdílná čísla, jsem ráda, že zas na chvíli neběžím sama, cesta mnohem lépe utíká.

Pokračujeme spolu poté i na Smrk. Prudké kamenité stoupání nám dá ve svižném tempu docela zabrat. Nahoře sním ze svých bezedných zásob jednu tyčinku a vyrážím zas dolů. Franta ještě odpočívá, domlouvám nám tedy sraz na Čeladné, opět u polévky. Tyhle polévky mi dělají vyloženě dobře. Mám lístky i od Markéty, čiliže celkem na čtyři dávky, ale protože bych měla v žaludku nejspíš po jejich pozření nudlový rybník, dám si v každé stanici jen tu svoji jednu. S plastovou mističkou se kýbluji na lavičku do polostínu, kde mi uvolňuje místo milý týpek. Dáváme se u jídla do řeči a hle, jaká náhoda, taky mu odpadli parťáci, hned dva najednou (takže má těch polévkových lístků rovnou 6!).

Vyrážíme dále spolu. (Fanda dorazil na Čeladnou, když já už byla téměř na odchodu a vypadal, že potřebuje delší pauzu.) Nový parťák, zdálo se mi, šel poněkud rychle na můj vkus. Mně energie ubývalo najednou závratně rychle, dostala jsem se do svého starého známého unaveného závodního stadia. Ale ještě toho máme hodně před sebou. „Běž, utíkej svým tempem, asi ti nestíhám!“, vydechnu. Logická odpověď mého současného kolegy, že už stejně nemá kam spěchat, nás spojí na poslední desítky kilometrů a musím říct, že mi jeho společnost neskutečně pomohla. Veselý člověk neuvěřitelně sršící energií. Ač se mi už moc jít nechtělo, na Čertův mlýn to ještě šlo docela snadno. Na Pustevnách ještě hýřím vtipem, což mě málem přešlo ve chvíli, kdy jsem se lehkomyslně zeptala pořadatelů, jak je to ještě daleko. Nevím, kde jsem vzala naivní představu 5, maximálně 10 kilometrů do cíle, ale reálné číslo 25 mi málem vyrazilo dech. Ani nevím, kde jsem ten dech na poslední stoupáky vzala, nejspíš jsem odsála trochu energie ze Zdeňka. Ten vždycky vyběhl nahoru jak nic a já v potu tváře funíce jak býk pár minut za ním. Už jedu asi na výpary, novou energii ve formě jídla už do sebe pozřít nemohu, po devatenácti hodinách téměř výhradní konzumace tyčinek, které jsem hojně zapíjela ionťákem, se mi při představě podobných dalších sajrajtů zvedá žaludek. Nejraději bych si dala nějakou mastnou slanou pálivou klobásu s hořčicí (taková přesně voněla na Pustevnách!). Nicméně nohy skoro nebolely, asi následkem otupení mozku ibalginem, a po rovině a z kopce se pořád dalo běžet. Cestou na Javorník jsem z batůžku vytrousila občanku, naštěstí pár metrů za námi byla dvojice chlapíků, kteří můj doklad zachránili (ještě jednou díky!).

Z Javorníku už jen posledních 500 výškových dolů, přeběhnout kus po asfaltu k náměstí a už vidíme cílový oblouk. Cílová rovinka je do kopce (!), přesto sbírám poslední zbytky sil a běžíme. Zdeněk by to tam vysprintoval, brzdím ho, sprinty mi už dnes moc nejdou. Obecenstvo jásá. Náhle je naše pěkná chvíle přerušena výkřikem pána, že máme každý jiné číslo a do cíle NESMÍME! Prý ať nepodvádíme, že by se to započetlo do tabulky. Nejradši bych mu ten podělanej čip hodila na hlavu, přece nechceme podvádět, do žádných tabulek se necpeme, jen si pro ten pocit proběhnout cílem… Tak nás to mrzelo až bolelo, ale cílovému oblouku jsme se tedy vyhnuli obloukem. Bylo přesně 18 hodin. Závod jsem si tedy pro sebe tak nějak dokončila v čase 19 hodin, 30 minut.

A co bylo dál? To bylo už asi podobné všem ostatním závodníkům. Studená sprcha (teplá nezbyla), teplá večeře, dvě piva a spánek spravedlivých.

Vyhlášení, které probíhalo následující den, mělo tak úchvatnou atmosféru, že mi až vyhrkly slzičky, když poprvé zaznělo We are the Champions… A i když mi letos žádná bedna nehrozila, zůstala jsem na náměstí ve Frenštátě až do úplného konce. Nádhera.

Díky všem organizátorům a pořadatelům, díky Markétce, že do toho se mnou šla, díky Fandovi za společnost na Smrku a za odvoz domů, velký dík Zdeňkovi, že mi pomohl dosoukat se přes poslední tři vrcholy a vydržel to se mnou až do cíle, a díky vůbec všem, co mají s tímhle super počinem co dočinění. Už se těším na lednovou čtyřiadvacetihodinovku na Lysé… :-)