onkologie

Většina lidí se setká s onkologickým onemocněním zřídka. Je to velký strašák od kterého se snažím držet dál. Nejsem výjimka, také mám kancerofobii. Ale občas onkologické pacienty vídám. 

Každé 6 měsíců chodím na kapačky pro anémii. Mám ji tak těžkou, že to nejde řešit jinak. Pochopitelně kapají mi to na hematologii. Ve velké infuzní místností víc než deset míst a většina z nich jsou obsazené onkologickými pacienty. Kapaní trvá dlouho, většinou v pravidelných intervalech a pacienty se seznamují, popovídají mezi sebou. Naštěstí do jejích skupiny nepatřím, ale protože také tam sedím hodinu, tak občas jejích řečí poslouchám. 

Jedeného pacienta jsem tam potkávala pokaždé, takže postupně jsem zjistila, že je stejný ročník jako já a má leukemii. Měl plešatou hlavu, ale jinak sympatický chlap s tetováním na svalnatém ramenu. Dnes se mu udělalo špatně. Začal kolabovat, tak ho dali na lehátko, zavolali doktorku. 

Už nějakou dobu ho bolela hlava a brněli ruce, ale on myslel že to je nic a nikomu nic neřekl. Doktorka mu slibovala že něco vymyslí, a že to bude dobrý. On ani nemohl sundat mikinu a vstát s posteli. Jen brečel.

"já myslel že to přijde za půl roku, možná za rok. ale ne teď..."

Dost často mě někdo ze známých nebo pacientů zeptá, jestli má smysl podávat chemoterapii. Že člověk na ní většinou rychlé zemře. Občas rakovina je tak závažná, že člověk rychle zemře tak jako tak.  Chemoterapie prodlouží život o několik měsíců a zdá se že to nemá cenu. Zdá se tím zdravým. Když člověk může zemřít teď nebo za měsíc, tak pro něj ten měsíc obrovský a strašně důležitý.