Očkování

Po pandemii je to složité téma. A jde nejen o očkování proti covidu. Odrazilo se to i na vztahu k očkování proti jiným infekcím. 

V době před covidem antivaxery existovali také, ale nebylo jich tolik. V ordinaci jsme měli jednu takovou pacientku. sice očkování odmítala stejně jako jakoukoliv jinou léčbu než cvičení a bylinky, ale v dětství očkována byla. Děti neměla, takže jediné co ve skutečností odmítla je tetanovka. 

O první dávky očkování proti covidu zájem byl enormní. Slyšela jsem od kolegů že v lednu nabízeli až 50 tis za dávku. V té době očkovací látky byli jen v nemocnicích. Pak postupně vakcín bylo víc a víc, zájem klesal. V červenci na hlaváku jsme dokázali naočkovat víc než 300 pacientů denně, v září s mobilním týmem tam deset. K prosinci bez očkování zbyli ve většině jeho odpůrci. 

Jednou jsem zažila epileptický záchvat u pacienta po očkování, jedna moji pacientka skončila na JIP v nemocnici s dušností po očkování. Méně závažných komplikaci bylo víc a ani takové věcí jako vyrážka nedělají člověku radost a dostat další dávku už nechce, 

V danou chvílí očkovací látky máme, ale sotva dokážeme využit otevřenou lahvičku dřív než projde. Za podzim jsme naočkovali proti covidu 10 pacientů. A to jsem objednala novou verzi vakcínu abychom mohli nabídnout to nejlepší. 

Zájem klesl nejen o očkování proti covidu, ale i proti chřipce. Minulý rok jsem naočkovali víc než 50 pacientů, letos nemáme ani 20. Nechtějí ani očkování proti klíšťové encefalitidě. Obecně klesla důvěra v očkování. Od známého pediatra vím že mnohonásobně se zvýšil počet lidí které se snaží vyhnout povinnému očkování u děti. A to je mnohém větší problém než tisíce nevyužitých vakcín proti covidu.