Padesát odstínů soudcovské černi.

Vždycky jsem si myslel, že sprostota je jen jedna, ale v myslích soudců má nekonečné množství odstínů a podob. Soudci už nechtějí jen naše prachy, ale chtějí abychom jim za to byli vděčni.  

Jinak než zatemněním zpupných mozků si nedovedu vysvětlit nový požadavek soudců, kteří na slezině Soudcovské unie žádají pokorné prohlášení vlády, že s výší dorovnání, rozuměj navýšením platů o statisíce, jsou ochotni laskavě přistoupit jen za podmínky, když vláda jednomyslně prohlásí, že jsou dobrodějové a činí tak ve prospěch všeho lidu. 

Nemá cenu se vyjadřovat k tomu, jak přišli v výpočtu, že do průměrného platu v nepodnikatelské sféře se nezapočítává průměr zkrácených úvazků. Prostě se o tom nedá diskutovat, protože to tak říkají oni - a basta. Ostatně i ten výpočet si sami vysoudili.

Už jsem si zvykl na názor ústavního soudu, že nezávislost soudců je závislá na jejich odměnách. Prostě dejte nám prachy a když ne, tak vám to nařídíme soudním rozsudkem. Soudce, který ty prachy chce, prostě "nezávisle" rozhodne že je dostane.

V žádném ústavním zákoně přitom nenaleznete ani čárku o zákonném nároku na výši platů soudců, ani tam nenaleznete nic o násobcích platů soudců k průměru plebsu, který si je musí vydržovat. To si jen soudci sami vysoudili změnu ústavy. Zatímco pro změnu ústavního zákona musí hlasovat dvě třetiny volených poslanců, senát a ještě vše musí schválit president, na prachy soudců stačí jen osm soudců, v lepším případě patnáct.

Nesouhlasím s tím, to je ale tak asi všechno co můžu. Nic tím nenadělám, ani vláda s tím nic nenadělá, protože pokud tak neučiní dobrovolně, může jí to soud nařídit. Ani tomu bych se už nedivil.