Předvánoční období vnímám ze všech stran jako neskutečně hektické období. Věřím, že spousta z nás slyší ve svém okolí čím dál častěji věty typu: „zvládnout do konce roku“, „stihnout do Vánoc“, „na to nemám čas“, „ještě nemám nakoupené dárky“, „musím napéct“ a mnoho podobných tvrzení poukazujících na to, jak je advent hektickým obdobím. Přitom by měl být advent obdobím pro zklidnění se a historicky vlastně duchovní přípravou na Vánoce – oslavu narození Ježíše.
Pokud mohu ale poslední tři až čtyři týdny zhodnotit, nazvala bych je jakkoliv – jen ne klidným obdobím. Jít na pracovní schůzku do kavárny v obchodním centru znamenalo dlouhé hledání parkovacího místa, deset minut navíc při výjezdu z podzemních garáží kvůli koloně aut v garážích a prodírání se mezi davy lidí, které okupovaly obchodní centrum ve svém lovu za vánočními dárky.
Dopravní kolaps v Praze nebyl výjimečnou záležitostí, ale naopak často na programu dne, a pokud se člověk zastavil i třeba jen pro pár věcí v potravinách, nevyhnul se dlouhým frontám, při kterých mohl pozorovat přeplněné košíky všech nakupujících, především žen.
Ty následně určitě chvátaly domů, aby stihly po večerech a nocích upéct co nejvíce druhů cukroví, přičemž ze spěchu a stresu neměly pro bližní mnoho milých slov, zato v mezičase vyleštily svůj byt či dům k pomyslné dokonalosti. S letícím časem čím dál více lidí propadá nervozitě, což zcela automaticky vede k tomu, že jsou méně příjemní, ba doslova protivní – a to na celý okolní svět. Strávení poklidného večera s rodinou je spíše fikcí než realitou a ti, kdo mají nervozitu v sobě, ji předávají dále a dále. Myslím si, že Vánoce jsou krásné svátky spjaté s mnoha zažitými tradicemi – a jednoznačně podporuji jejich zachovávání. Nelíbí se mi ale shon a spěch, který kvůli Vánocům a přehnanému materialismu tohoto období (u mnoha lidí je opravdu na prvním místě) vzniká všude okolo.
Nedávno mi přišel jeden krásný email. Nedá mi, abych se o něj nepodělila – protože právě následující slova vystihují to, o čem by – podle mě - Vánoce vlastně měly být.
Kdybych svůj dům perfektně ozdobila světelnými řetězy, jedlovými větvičkami a cinkajícími zvonečky, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc než dekoratérka.
Kdybych se lopotila v kuchyni, napekla kila vánočního cukroví, navařila labužnické pokrmy a připravila vzorově prostřený stůl, ale neměla lásku ke své rodině, nejsem nic víc než kuchařka.
Kdybych pomáhala vařit polévku pro bezdomovce, zpívala koledy v domově pro seniory a všechen svůj majetek darovala na dobročinnost, ale neměla lásku ke své rodině, nic by mi to neprospělo.
Kdybych ověsila vánoční stromeček třpytivými baňkami a vánočními hvězdami, zúčastnila se úchvatných slavností, zpívala sóla v kostelním sboru, ale zapomněla na Ježíše, potom jsem nepochopila, oč o Vánocích běží.
Láska přeruší pečení, aby mohla vzít dítě do náručí.
Láska zanechá zdobení a políbí manžela.
Láska je přátelská a trpělivá navzdory chvatu a stresu.
Láska druhým nezávidí jejich dům se vzácnými vánočními porcelánovými servisy a nádhernými ubrusy.
Láska neokřikuje děti, ale je vděčná za to, že jsou.
Láska nedává jen těm, od kterých může něco očekávat, ale ráda obdarovává právě ty, kteří to nemohou oplácet.
Láska všechno vydrží, všemu věří, vždy doufá, všechno snáší.
Láska nikdy nepřestává.
Mobilní telefony špičkové kvality se rozbijí, perlové náhrdelníky se ztratí, golfové hole zrezaví. Ale darovaná láska zůstane...
Uchopme tedy adventní období i Vánoce jako svátky lásky, která má daleko větší hodnotu než drahé dary, luxus, dokonale vyleštěný dům, mnoho druhů cukroví... Láska spočívá v úplně odlišných hodnotách, které mohou udělat náš život bohatší, krásnější a naplněnější. Pokud to pochopíme, můžeme pak třeba prožívat Vánoce a jejich kouzlo nejen jednou za rok.
