Poutní místa mě svým způsobem vždycky fascinovala. Mají něco do sebe, mají své kouzlo i hloubku a je pouze na každém z nás, jestli některé z nich navštívíme a jak k dané pouti přistoupíme. Dokáže-li se člověk dostat hlouběji sám do sebe, může na těchto místech najít nesmírné množství energie, inspirace, zklidnění a hlubší pohled do sebe samého, prostor pro komunikaci s Bohem (nazvěte si tu vyšší sílu nad námi podle sebe) i třeba odhodlání k významným životním krokům.
Před dvěma lety jsem se dostala, doslova jako slepý k houslím, do portugalské Fátimy. Významného katolického poutního místa, jehož návštěva mě nenechala chladnou a vím, že se do Fátimy jednou vrátím. To je ale jiná story, o které se rozepíšu třeba někdy jindy. Letos jsem se při pracovní návštěvě Petrohradu vypravila ve volném čase na procházku městem a právě při návštěvě a rozjímání v jednom z kostelů na mě přišlo nutkání vypravit se v nejbližší době na nějaké poutní místo. Po několikatýdenním odhodlávání jsem vyrazila do Medžugorie v Bosně a Hercegovině.
Pro ty, kteří o Medžugorie slyší poprvé, bych ráda upřesnila aspoň základní informace, aby se neztratili hned na začátku. Medžugorie je městečko v západní Hercegovině s necelými 5000 obyvateli a je významné především proto, že se tam v roce 1981 skupině šesti dětí poprvé zjevila Panna Maria s poselstvím. Zjevení probíhala pravidelně a jejich hlavní a nosnou myšlenkou je láska a mír. Mír mezi lidmi, mír na světě, mír mezi člověkem a Bohem.
Přiznám se, že sama jsem až do nedávna věděla pouze to, že Medžugorie jako poutní místo existuje a je významné právě díky zjevením Panny Marie. Nic víc, nic míň.
Do Medžugorie jsem přijížděla v pozdějších večerních hodinách a byla jsem nesmírně natěšená na cíl své cesty. Něco mě táhlo mimo velkoměsto a k zastavení se, aniž bych tušila, proč se takové popudy občas ve člověku objeví.
První dojmy a pocity byly plné zklamání. Přijížděla jsem do městečka vytvořeného hotely, penziony, restauracemi, kavárnami, dokonce i lokálními fastfoody a desítkami obchodů a stánků s nejrůznějšími upomínkovými předměty. Jela jsem tak daleko proto, abych se cítila jak na Matějské pouti? Nechtěla jsem věřit vlastním očím, protože to, co jsem viděla, bylo absolutně mimo všechna má očekávání. Šla jsem se projít a nevěřícně koukala všude kolem sebe na koncentrované komerční prostředí.
Smíšené pocity byly zahnány asi po hodině, když jsem se u kostela sv.Jakuba zastavila a naslouchala velkému hloučku italských turistů zpívajících krásné písničky. Zastavila jsem se, nikam jsem nemusela spěchat, nic mě nehonilo, nestresovalo a já se zaposlouchala. To byly první momenty, kdy jsem pocítila pozitivní energii z místa, do kterého ročně proudí tisíce poutníků.
I přes mé prvotní zklamání jsem se v dalších dnech dočkala přesně toho, co jsem si od této cesty slibovala. Při výšlapech do prudkých a kamenitých kopců, především na Pobrdo, kopec zjevení Panny Marie, a horu Křiževac, kde člověka obklopuje ze všech stran příroda, slunce mu pálí do zad, může vnímat hlasy přírody a při tom přemýšlet, povídat si s Bohem, modlit se nebo jen vypnout a na chvíli zklidnit tok myšlenek od každodenních starostí. Stoupání bylo prudké, horko nemilosrdné a v těchto místech se naštěstí už ani žádné pouťové stánky nenacházely. Poutníků odhodlaných k výšlapu na obě hory bylo také méně než se jich do Medžugorie sjíždělo, a tak se nabízel nejen neuvěřitelný pohled na okolní nádhernou krajinu, ale i neskutečný klid pro ponoření se sama do sebe.
Každý si může jít svým vlastním tempem, pozastavit se jak ve stoupání, tak na chvíli nad svým životem, a nádherná scenérie z vrcholků hor je pro každého poutníka bezesporu pohlazením po duši. Je to taková sladká odměna za úsilí vynaložené na zdolání nelehkých přírodních cest vedoucích k vrcholům. A přesně na těchto vrcholech jsem si ve stínu stromů a za foukání příjemného vánku mohla nerušeně povídat s Bohem. Nečekejte klasický dialog, ale představte si jen hlubší pohled do sebe sama, kdy dáte prostor myšlenkám i modlitbě, na které v každodenním spěchu nemáme ani pomyšlení. A proč? Protože nás obklopuje materiálno a konzumní svět.
Ne v restauracích, ne mezi poutními stánky, ne v davu poutníků, ale na vrcholcích hor jsem našla to, za čím jsem putovala. Právě tam jsem si uvědomila to nejdůležitější.
Ta cesta určitě stála za to a jsem nesmírně ráda, že jsem ji podnikla a do Medžugorie se podívala. Ale právě při sestupu dolů a večerní procházce mezi davy poutníků jsem si za přílišného světla všech těch prodejních stánků a obchůdků uvědomila, že abychom se mohli přiblížit Bohu i myšlenkám o tom, na čem v životě opravdu záleží a co je důležité, musíme hledat cestu. Není to ale cesta určená geografickými souřadnicemi, ale především cesta nás samotných do sebe. Cesta za poznáním. Abychom se Bohu přiblížili, nemusíme putovat stovky či tisíce kilometrů. Boha má každý z nás v sobě a pokud si najdeme čas na zklidnění, můžeme sedět i na zahradě, rozkvetlé louce nebo v lese kdekoliv kousek od domova, protože Bůh není jen někde, kam bychom za ním měli putovat. Bůh je všude a ve všem. Cesta k němu by měla začít zastavením se a ponořením se do hloubi své duše. Je to hledání nás v nás samotných, ať jsme kdekoliv.
Fotky z cesty si můžete prohlédnout na mém FCB:
https://www.facebook.com/Ceresnakova
