Na Odcházení jsem byl velmi zvědavý, když největší experti české kultury, jako třeba pan Jandák, pronášeli tak protichůdné soudy. Hned teď ale říkám, že to byl přinejmenším zajímavý film a dovolil bych si tipnout, že za dvacet let bude ještě zajímavější.
Jsem prostinký tělocvikář, učitýlek z buranova, zapadlý vlastenec, jenž se marně snaží sekyrou otevírat hlavinky krásným broskvičkám a postpubertálním chmýřilům, tak nic nečekejte.
Nevím tedy proč, je to vlastně intuitivní,ale napadal mne u Havlova filmu třeba Frederico Fellini a musím se přiznat, že i když jsem sociální demokrat, tak pan Jandák se mi nějak nevybavil.
Dost dobře nechápu, že člověk, který byl tak dlouho ve vrcholné politice a musel se setkávat s každým a doslova prodírat těmi davy "speciálních" lidí, neotupěl a mohl napsat tak jemné mnohoznačné dialogy, tak metaforické situace. Jak mohl tak brilantně zobecnit velké množství jevů, že si pak napřeskáčku říkáte, kdo je to ten Klein, není vlastně Gross, anebo že by to byl Klaus, a co takhle Špidla, a kde je Havel. Jak to ta Dáša Havlová Veškrnová fantasticky hraje, kdy je sama sebou a kdy herečkou, obě postavy manželského páru mají hluboce lidskou dimenzi, ale je také vidět devastující dopad reálné politiky na původně možná čistého člověka, kancléře.
Nevím proč, ale také se mi vybavoval film Jak jsem obsluhoval anglického krále. Možná to bylo jen tím, že Mistr Zindulka tam skvěle obsluhoval společnost, ale já bych řekl, že ještě něco více mi vyvolávalo tuto představu. Myslím, že Jiří Menzl není taky zanedbatelný režisér a mám takovou představu, že i on má doma na televizi sošku Oscara.
Není to tedy tak špatná společnost, již přivolalo Odcházení.
Herci, jež si Václav Havel zvolil, nemohli hrát špatně, protože zahrát špatně neumí. Všichni podali brilantní výkon, ale ať se na mne nezlobí, mne opravdu dostal Oldřich Kaiser. Každou roli hraje na tisíc procent a zde byl opravdu famózní. Ale i jeho postava je napsaná inspirativně, jakoby autor měl s těmito postavami jisté zkušenosti.
Ale bylo by ode mne opravdu neslušné, kdybych neřekl, že Dáša Havlová byla více než výjimečná, a musím říct, že ten režisér si k ní dovolil opravdu moc, co by tomu asi řekl pan prezident. Jako herečka se proměňovala doslova fantasticky, najednou zde byla stárnoucí žena a hle v mžiku jsme se dívali na přímo erotický symbol.
Nebudu popisovat, že se pracovalo s opakováním, kontrastem, gagy, že byla využita jevištní scénografie, již občas porušil vhled do krajiny, kde se pachtí dva novináři, kteří představují koho? Že by přímo zemanovský novinářský hnůj? Co jiného, jsme přece v Čechách.
Odcházení mi ale vyvolalo i vzpomínku na film Tři veterány a na to, že něčeho, co je tam kritizováno, jsme se asi nezbavili ani teď, spíše naopak.
Nejvíce se mi však na mysl vracel film Král Ubu. Ubu je nemravný prasák, jeho obrazu také odpovídá pokleslé království a všechno kolem. Je to postava postrádající jakoukoliv kladnou vlastnost. A hle, alespoň vzhledem mi připomíná výše jmenovaného politika pana Jandáka. Země, již vytváří Václav Havel ve svém filmu, je hluboce mravně pokleslá, přitom to o sobě neví, její představitelé mají o sobě opačné mínění, téměř se zdá, že ty narážky jsou vedeny k ruské gubernii. Velikou funkci ve filmu jistě plní kostýmy i barvy. Václav Havel ani nezapaře dobu, z níž vychází. Politicky jsme v jistém bezčasí, jakoby ani komunismus ještě moc neskončil.
Lidé myslící a cítící vědí, že pravda a láska, to byly ty pravé pojmy Sametové revoluce, jsou to nadčasové pojmy. A i kdyby je za posledních dvacet let politici doslova zesměšnili, zadupali, tak není opravdu jiné cesty.
Václav Havel to dobře ví, a taky to ve svém nesmírně zajímavém filmu jasně říká, což mám od mladých a krásných gymnazistek, s nimiž jsem o Odcházení diskutoval. Odcházení je také jejich problém, jsou to letošní maturantky.
Jsem si jist, že ony na Pravdu a Lásku nikdy nezapomenou.
