Kdo je tady nepřizpůsobivý

Dnes mají opět rádoby vlastenci DSSS pochodovat Duchcovem. Rád bych se proto podělil o moji starší úvahu o tom, kdo je skutečně nepřizpůsobivý. Tuto úahu jsem napsal krátce po akci DSSS v Novém Bydžově v roce 2011.

Kdo je tu skutečně nepřizpůsobivý? Romové, chcete-li cikáni, se po "našem" území pohybují po staletí. Po celou tuto dobu se museli přizpůsobovat císařskému/královskému nařízení, které jim zakazovalo se usadit, zastavit se mohli jen na určených místech, bylo jim zakazováno věnovat se mnohým řemeslům. Zkrátka museli se přizpůsobit nařízením vlád a tak kočovali po městech a přivydělávali si muzikou, čištěním peří,opravami hrnců. Pravda je, že i čas od času návštěvu těchto lidí odnesla nějaká ta slepice apod.. Ale už tehdy se lidé tázali na to "kdo krade víc? cikáni nebo stát a církev, který vybírají od chudých sedláků daně a desátky". I proto soužití tak nějak fungovalo. Lidé zkrátka měli svých problémů dost. Čas šel dál a měnily se také státní poměry. Feudální stát se začal měnit v kapitalismus. Rostl tlak na vznik národního hospodářství. Hranice a obchody se začaly čím dál více kontrolovat, vznikaly nové daně a tak přestávalo být čím dál více pohodlné, aby někdo se pohyboval volně přes hranice. A tak už za Rakouska-Uherska, posléze i za první republiky vznikaly nejprve protikočovní vyhlášky, poté i zákon, který zakazoval kočování. A tak se cikáni, ale i ostatní tuláci, museli znovu přizpůsobovat, začaly vznikat první Romské osady, např. ty na východním Slovensku. Velký zvrat pak přišel za války a především po druhé světové válce. Na cikány bylo po staletí nahlíženo jako na "odpad", jako na někoho méněcenného, zavrženíhodného. Toho samozřejmě využili nacisté, kteří kýmkoliv cizím pohrdali a tak i Romové byli nahnáni do pracovní táborů, někteří z nich skončili i v koncentračních a likvidačních táborech. Po válce se svět ocitl v nové situaci. Vše staré navždy padlo a vznikl nový svět dělený na "západ" a "východ". Pro kočování zde již nebylo místo a tak KSČ musela řešit co s touto etnickou skupinou, s kulturou lidí, kteří nebyli zvyklí na "klasický" způsob života. Vlastně ale k žádnému pořádnému řešení nedospěla. Romů se opět nikdo na nic neptal akorát tentokrát se museli přizpůsobit ne diktátu monarchů ale diktátu KSČ. "Řešení" KSČ bylo více méně jen snaha maskovat problémy, které Romům tímto rozhodnutím způsobili- byli zahnáni na sídliště a museli žít v něčem, co vůbec neznali. Dětem byla nařízena školní docházka, docházka s kterou sami Češi měli po staletí problém (existuje statistika z roku 1911 - 140 let po zavedení povinné školní docházky- v které se píše, že do školy řádně chodí jen 61% dětí). Řešit to, že děti vlastně ani neumí Česky, že nejsou zvyklí na náš způsob života, se řešilo přesunutím těchto dětí do zvláštních škol. Starším lidem byla jako všem nařízena pracovní povinnost. Samozřejmě opět bez znalosti toho, co "cikáni" umí, co je baví a co nikoliv. Byli přeřazeni na nejhorší práce jako zametači, popeláři apod.. Těm, kdo se vyhýbal práci byl dán invalidní důchod. Situace se neřešila, jen maskovala. Něco jako sociální práce, vzájemné porozumění byli pro vládnoucí bolševický diktát cizí pojmy. Situace se však nijak zvlášť nezměnila ani po roce 1989. A pokud, tak spíše k horšímu. Dusný vzduch se vyčistil a tak na řadu mohli přijít mladí fašisté se svými pogromy, kterých v počátku 90. let bylo velké množství a Sládkovci. Stát opět předstíral mrtvého brouka a situaci "řešil" přidělením sociálních dávek místo platu a jinak se situace oproti letům před rokem 1989 nikterak nezměnila. V druhé polovině 90. let už na radnice usedali oni Loudové a jim podobní, kteří v únoru podepsali výzvu starostů premiérovi Nečasu na přijetí dalších represivních, hodně nahnědlých zákonů. Starostové jsou si vědomi toho, že dlouhodobá sociální práce jim nepřinese takové sympatie a politické body, protože se jedná jak píši o dlouhodobý proces. Těmito prohlášeními jen rozdmýchávaní další rasistické vášně uvnitř společnosti a neonacistické DSSS přilívají onen pověstný olej do kamen. V krátkosti sem se tedy pokusil vysvětlit, že onen pojem "nepřizpůsobivý" je poněkud zavádějící. Naopak Romové byli ti, kteří byli po staletí nuceni se přizpůsobit novým a novým nařízením. Otázkou tedy zní, zda-li místo dalších nařízení bychom se konečně neměli snažit této skupině nějak pomoci a vůbec se naučit vzájemně spolu vycházet. Skutečné problémy Netvrdím, že zvýšená kriminalita v Novém Bydžově či kdekoliv jinde není problém. Je a velký. Jádro problému však je úplně někde jinde než v neustálém potírání kriminality. Je nutné si uvědomit, že kriminalita je jen příčinou určitých sociálně-ekonomických problému, kterými jsou postihnuty tyto skupiny. Je to jakýsi začarovaný kruh v kterém žijí tito lidé. Pokusím se tedy nastínit modelový příklad, ve kterém Romské děti vyrůstají. Dnes 20-ti letý Roman se narodil na Chanovském sídlišti. Na sídlišti, na kterém žije kromě něho i 1200 dětí s podobný příběhem jako on. Roman jako malý toužil po normální životě mimo ghetto, chtěl se stát hasičem a pomáhat lidem v nejhorším ohrožení. Podmínky, v kterých vyrůstal nebyly vůbec ideální. Rodiče se o něj ani vlastně nestarali, nechali ho žít svým životem. Jediné co mu zajistili bylo jídlo a nějaké to oblečení. Navíc ani jeho rodiče neměli a když měli, tak zbytek peněz vyhodili do automatů v hernách. I přesto se ale Romanovi v 15-ti letech povedlo dokončit tamní základní školu jako se to povede každoročně cca 40 dalším. Roman se hlásí na řemeslné učiliště v Mostě a chce se stát truhlářem. Spolužáci ve škole se ho však straní a všemožně mu ukazují, že v majoritní společnosti nemá co dělat. Učitele problémy, kterými Roman a spousta dalších nejen Romských dětí, kteří vyšli Chanovskou ZŠ vlastně nezajímá. Jakoby pro ně byl Roman jen kolonkou ve statistikách. Po měsících boje a přemáhání se se Roman rozhodne se školou skončit. Stává se tak dalším mladým člověkem bez budoucnosti. Jeho rodiče ho už odmítají živit a tak i Roman si na živobytí "přivydělává" drobnými krádežemi a svůj volný čas tráví v hernách jako jeho rodiče. Jeho kamarádi končí podobně, někteří začínají užívat drogy, někteří se přidávají k místním mafiím aby přežili. Samozřejmě, že tento příběh může být jednostranný a svou vinu na něm má i Roman. Problémy, který však odhaluje jsou skutečnou příčinnou kriminality o které se tolik hovoří. Minimální šance na "normální" život, drogy, gemblerství, lichva, alkohol, to vše jsou reálné problémy s kterými se setkávají nejen mladí Romové. Vlastně všichni, vyrůstající "na okraji společnosti". Otázkou tedy zní, zda-li jim tyto problémy pomůžeme řešit nebo se staneme jen dalšími posluchači jednoduchých řešení. Samozřejmostí je, že ten zájem musí být oboustranný, ale minimálně mezi Romskou mládeží ten zájem skutečně existuje.