Katolická církev před a během druhé světové války, díl 4

V prvním díle seriálu jsem vysvětlil jaký vliv měla Katolická církev na politiku fašistické Itálie. V druhém díle jsem se věnoval nástupu fašismu ve Španělsku a vztahu Katolické církve k němu. V třetím díle jsem pak rozepisoval kolaboraci vedení katolické církve s nacisty v Rakousku.  V posledním díle rozeberu situaci v dalších zemích. Konkrétně vztah k Ustašovcům, Banderovcům, popíši situaci v Polsku a konečně v nacistickém Německu. Touto formou opět dodám, že záměrem tohoto článku rozhodně není šířit nenávist ke Katolické církvi jako celku natož ke katolíkům nebo křesťanům.

Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac (vpr) na oficiální chorvátské oslavě v roce 1941.internet

Ustašovské hnutí a Katolická církev

Ustaša – Chorvatské revoluční hnutí bylo chorvatské ultranacionální, ke katolictví se hlásící a fašistické hnutí působící zejména v meziválečném období a v období druhé světové války. Ustašovci spravovaný koncentrační tábor v Jasenovci byl i některými nacistickými důstojníky považován za hrůzné místo. jednalo se zřejmě o nejhrůznější koncentrační tábor vůbec.

V otázce likvidace Srbů z oblasti Banja Luky Ustašovcům v akci velel nadporučík Josip Mišlov a řádový bratr, prý dokonce vysvěcený kněz bratr Vjekoslav Filipović ze sousedního katolického kláštera Petrićevac, jakož i tamní farář Nikola Bilogrivić.

Masakr provedli členové Pavelićovy osobní gardy a místní ustašovci, tedy i sousedé povražděných. Zabíjení skončilo brzy odpoledne 7. února, účastnil se ho osobně Vjekoslav Filipović, který organizoval i vyvraždění srbských dětí v základní škole v Šargovci (autor článku navštívil tu školu). Do třídy učitelky Dobrily Martinović vpadli ustašovci a Filipović ji nařídil, ať oddělí srbské děti a přivede jedno srbské dítě. Byla to droboučká Radojka Glamočaninová (autor se vloni sešel s jejím 78 letým bratrancem). Vyzvedli ji na katedru a Vjekoslav Filipović jí přede všemi prořízl hrdlo.

Nařídil ostatním ustašovcům, aby takto zlikvidovali i ostatní srbské děti z té třídy, že to bere na svou odpovědnost, že je potom vyzpovídá a promine jim hříchy. Ostatní srbské děti zavraždili hlavně bajonety a pažbami pušek. Po určité době po tomto masakru, aniž byl nějak potrestán, se stal Filipović majorem a velitelem části koncentračního tábora v Jasenovci, kde si pozměnil jméno na Vjekoslav Majstorović a pokračoval v surovém vraždění a týrání uvězněných.

Mezi roky 1941 a 1945 ustašovci vyhladili odhadem 500 000 Srbů, Židů a Rómů (Cikánů) a uloupili jejich majetek. Požadovali od všech Židů v Záhřebu 1000 kilogramu zlata jen proto, aby je odeslali do koncentračního tábora a tam ho zabili. A je podstatou historických zpráv, že chorvátská katolická církev byla těsně svázána z ustašovci. V prvých létech II. světové války katoličtí kněží dohlíželi na nucené konverze pravoslavných Srbů pod záštitou ustašovského státu a františkánští mniši šířili ustašovskou propagandu. Několik vyšších katolických představitelů v Jugoslávii bylo později obžalováno z válečných zločinů.

V duchu nacistické ideologie byl také na území NDH prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně již od dávných Gótů. Již 17. dubna 1941 byly přijaty první zákony na ochranu chorvatského národa, který ovšem tvořil jen 50 % obyvatelstva NDH. Dále byly schváleny zákony namířené proti Srbům a Židům. Židé byli buď odvezeni do koncentračních táborů v Německu, nebo v Chorvatsku, některým se podařilo uprchnout do italského prostoru, kde protižidovská opatření neplatila, část se přidala k partyzánům.

Představitelé chorvatské katolické církve se k režimu stavěli rozdílně. Někteří duchovní ustašovce podporovali, např. sarajevský arcibiskup Šariš, naproti tomu mostarský biskup Alojzije Mišić odmítal ve své diecézi ustašovské násilí. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac se snažil v několika dopisech Pavelićovi protestovat proti ustašovským excesům a koncentračnímu táboru Jasenovac. I když Stepinac nikdy veřejně ustašovský režim neodsoudil, soukromě se snažil pomáhat jednotlivým Židům.

Banderovci a církev

Ukrajinců se od počátku 17. století hlásila k řecko-katolické církvi, která se vyčlenila z církve pravoslavné, jako určitý protest proti ruské, polské a maďarské nadvládě. Řecko-katolická (uniatská) církev přijala do své věrouky římsko-katolická dogmata, uznala za jedinou hlavu církve římského papeže, ale na druhou stranu si ponechala původní pravoslavnou liturgii, staroslovanský bohoslužebný jazyk apod. Jako pravoslavní, tak i řecko-katoličtí kněží nemusí žít v celibátu. Na rozdíl od pravoslavných popů si však většina řecko-katolických kněží (paruchů) holí své brady. Právě řecko-katolické církev sehrávala výnamnou úlohu, především její kněží za druhé světové války i v poválečném období při banderovských tažení na Ukrajině, v Polsku i v ČSR.

Banderovci byli většinou příslušníky Řeckokatolické církve což byla záminka pro zákaz církve v Československu.

Polsko

Římsko-Katolická církev v Polsku nikdy přímo nekolaborovala s nacisty. Jak jsem již ale zmínil, tak podporovali jiná fašistická hnutí. Jak polská tak i Banderovce. Není také tajemství, že v Polsku se nacházelo velké množství koncentračních táborů. Přesto k nim měla tamí církev spíše rezervovaný postoj.

Nacistické Německo

V době nejhorších nacistických zvěrstev v letech 1939 až 1945 byl papežem Pius XII. a hned od konce války se vedou spory o to, jak se tehdy choval: zachraňoval v tichosti Židy, nebo byl zbabělec, který k vyvražďování mlčel. Diskuse vyvrcholily v roce 2008, když konzervativní papež Benedikt XVI. navrhl po 50 letech od jeho smrti, aby byl blahořečen.

Na to hlavní izraelský rabín Šear-Jašuv Cohen byl jako první židovský hodnostář pozván na biskupský synod do Vatikánu, kde prohlásil, že tento papež nemůže být blahořečen, poněvadž nepozdvihl svůj hlas proti holocaustu.

papež Benedikt XVI. pobouřil mnoho Židů, když rehabilitoval exkomunikovaného britského biskupa Richarda Williamsona, který tvrdil, že nacistické plynové komory neexistovaly.

Veřejné protesty Vatikánu a odsouzení zvěrstev byly za druhé světové války poměrně nečetné a většinou bez konkrétního adresáta, ačkoliv byly obvykle vyslovované v takových kontextech a okamžicích, že jejich adresát byl víceméně zřejmý. Takto nepřímo byly odsuzovány hlavně zvěrstva nacistického Německa, které to stavělo do nepříjemné pozice: nemohlo veřejně reagovat na tyto „nepřátelské kroky", neboť by tím oficiálně potvrdilo fakt, že bylo adresátem odsouzení. V mnoha případech si to ale vynahradilo tím, že se mstilo na katolících a ke křesťanství konvertovaných Židech porobených národů.

Ve věci zvěrstev a agresí Sovětského svazu byl Vatikán adresnější (např. veřejné odsouzení agrese proti Finsku a bombardování finských měst), neboť s ním byl ve střetu už od samotného vzniku bolševického Ruska, neměl na něj žádný významný diplomatický vliv, který by chtěl uchovat, a pronásledování katolíků na území ovládaném Sověty mělo takové rozměry, že jeho další zhoršení nebylo příliš reálné.

Na obranu církve

Diplomatické aktivity Svatého stolce směřovaly po celou dobu války zejména k následujícím cílům:

 ochránit katolíky a církevní struktury jak před nacistickým Německem, tak před Sovětským svazem, ochránit civilní obyvatelstvo před hrůzami války, ochránit Židy před nacistickým Německem a ochránit Vatikán a celý Řím před vojenskými akcemi.

Nutno dodat, že církev však v době války i mnohým lidem pomohla. Především sjednalo o aktivity jako:

1. křtění Židů - na křtěné lidi se nevzahovaly rasové zákony

2. diplomatické aktivity

3. ukrývání Židů

Akce T4 aneb program eutanázie

Byl program nacistické Německa na vyhlazení psychicky, mentálně ale fyzicky nemocných lidí.

Dne 3. srpna 1941 katolický biskup v Münsteru Clemens August von Galen měl kázání ve své katedrále, kde napadl nacistický plán eutanázie a vyvolal vlnu rozhořčení mezi nacisty. Biskup vyzval katolíky, aby se stáhli z nacistického vlivu a nebyli kontaminováni jejich myšlenkami a  bezbožným počínáním. Tento list je příkladem neobyčejné osobní odvahy, a bývá citován dodneška v diskusích o neoprávněnosti eutanázie:

     (...)pacienti budou brzy zabiti. Z jakého důvodu? Tito nešťastní pacienti musí zemřít, protože, podle názoru určitého departmentu, nebo svědectví určité komise, žijí ”bezcenný život“. Argumentem je to, že již nejsou schopní vytvářet komodity, jsou jako staré stroje, které již nefungují, jako staří koně, kteří jsou neléčitelně kulhaví, jako krávy, které již nedávají mléko.
     Co se stane s takovýmto starým strojem? Odhodí se na smetiště. Co se stane s kulhavým koněm nebo  neproduktivní krávou?  Nechci toto přirovnání dotahovat do konce. Máte vy nebo mám já právo žít pouze pokud jsme produktivní, nebo pokud jsme druhými považováni za produktivní?
     Pokud ustanovíme princip, podle kterého můžeme zabít ”neproduktivní“ lidské bytosti, potom běda nám všem, až se staneme starými a nemocnými! Pokud ustanovíme právo zabíjet neproduktivní, potom běda všem invalidům, kteří se opotřebovali, kteří obětovali své zdraví a síly v produktivním procesu. Pokud je dovoleno násilně odstraňovat neproduktivní lidské bytosti, potom běda všem našim vojákům, kteří se vrací z válečného pole vážně zraněni, jako mrzáci či invalidové.
     Potom žádný z našich životů již není v bezpečí. Nějaká komise nás může zapsat na seznam jako ”neproduktivní“, nás, kdo podle jejího názoru začneme žít ”bezcenný život“. A žádná politická síla nás nezachrání a žádný soud se nebude zabývat naší vraždou a nepotrestá naše vrahy.
 Kdo dnes může ještě důvěřovat svému doktorovi?"

Tento list je příkladem neobyčejné osobní odvahy, a bývá citován dodneška v diskusích o neoprávněnosti eutanázie. Dne 23. srpna 1941 Adolf Hitler ustoupil od plánu T4. Nacisté nechtěli udělat z biskupa mučedníka, a tak se pomstili tím, že tři kněží rozšiřující kázání byli sťati. Program ovšem neoficiálně pokračoval, jen místo plynu se začaly znovu používat injekce a hladovění.

Zdroje:

wikipedia

Avro Manhateen - vatikánský holocaust

Blisty