Velký zážitek s malým autem, aneb podařená cesta z návštěvy

"Heleď, my se pro vás stavíme v půl osmý" - celkem obvyklá hláška pátečních večerů, kdy se kamarádi houfují za účelem oslav narozenin jednoho z nich. V propadlišti dějin jsou doby, kdy se přifoukla chatrná duše bicyklu a jelo se k

X+

Dopravním prostředkem se stalo auto. A ne ledajaké, většinou rozměrné rodinné, do kterého se pohodlně umístí několik prostorově výrazných přátel i s pugétem. Tentokrát to bylo jinak. 

S ohledem na svůj laškovně vyskakující  tlak jsem se  nabídla jako dobrovolný řidič abstinent. Čím se v takové situaci jezdí, je u nás jasné. Jsem zvyklá na stádo divokých koní pod kapotou mé kámošky Karkulky /oficiálně Nissan Micra 1,0/ .

Manželův pobavený výraz přešel rychle do verbálního projevu: "Tak to zase  pojedem světit kostel do Švýcarska?"  vzpomínka na několik měsíců starou akci, která připomínala známou scénu z filmu Dívka na koštěti, byla evidentně silná.

"No dovol, můj vůz je pro 5 osob ", pronesla jsem hrdě. Je fakt, že na zadním sedadle by se muselo jednat o anorektiky se sklonem k sebepoškozování.

A tak vozidlo, které je překvapené, když veze víc než jednu babu s nákupem, pohltilo čtyři nezanedbatelné jedince a po šesti kilometrech tyto lehce zmačkané a pokřivené, leč šťastné, že byli dopraveni, vyplivlo před oslavencovým domem.

Jak jsme jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli, popisovat nebudu, všichni známe. Lehce po půlnoci jsem významně vylovila z kabelky klíče a posádka se celkem ukázněně shromáždila k odjezdu.

Na zadní sedadla se opět úzkou skulinou vsoukali subtilnější jedinci a místo po mé pravici zaujal urostlý kamarád, který se rozkládal až k řadicí páce. Ještě že nebylo nutno použít zpátečku, myslím, že ta už by se tam nevešla...

"Skoro ti nesvítí přední levý", volal do rozlučkového mávání oslavenec. 

-situace k naštvání, ale vzhledem k noční hodině a jízdě přes osvětlené město vyřešená mávnutím ruky.

Nebylo to nadlouho jediné mávnutí. Asi po kilometru jízdy přišlo druhé. Výraznější. Rukou zákona.

"Dobrý večer, paní řidičko, vaše doklady, technický průkaz a zelenou kartu"

-znáte ten pocit strachu z neznáma, když je něco poprvé? Mě ještě nikdy předtím nezastavili.

"Malý moment, mám to v kabelce v kufru, už by se nám to do auta nevešlo"

Naštěstí byla prodloužená ruka zákona vlídná /a já patřičně úslužná s nezanedbatelnými prvky respektu k autoritám/.

"Kdopak se vám stará o technický stav? "
Rozverné osazenstvo automobilu nezřízeně vyprsko smíchy.

"Rodina", pravila jsem nejistě.

"Tak jim vyřiďte, že mají vyměnit přední levý a připoutejte si pana manžela" -  sjel okem po kamarádovi na předním sedadle, který měl bezpečnostní pás s nedbalou elegancí přehozený přes hruď.

No řekněte sami, napoprvé docela úspěch, ne???