O zlatém střevíčku /no vyhoďte ho.../

"Je lepší vyhořet, než se stěhovat", praví  známé pořekadlo. Kdo se stěhoval - zejména z bytu, kde prožil s celou rodinou dvacet let, ví své. Zatím jsem nevyhořela, takže dál hodnotit nemůžu.

To člověk naškatuluje všechno, bez čeho nelze být - doklady, šatstvo...15 metrů knížek...kartáček na zuby... k tomu všechen nábytek, co možná není podle nejnovějšího trendu, zato je z krásného jilmu, který v Evropě před pár lety hrozil vymřením. K tomu, nezanedbatelné množství kytek nejrůznějšího vzrůstu  - většinou XXL buď do výšky, nebo do šířky. O tom, co je ve sklepě nemluvě - dala by se s úspěchem provozovat běžkařská půjčovna.

Nemilosrdná selekce plní kontejnery.

Potom v jednom hlubokém šuplíku padnete na NĚJ. Na zlatý střevíček. Kdysi to byl dárek od jednoho našeho bankovního klienta, který si chodil spíš pro kus vlídného slova, než pro tučné úroky. Byl to stařičký pán, co už nikoho neměl a chtěl mi udělat radost.

Teď jsem ho při přerovnávání věcí zase vytáhla ze skříňky na světlo. Slušelo by mu prostředí vystrojené barokní kapličky s milodary. Nikdy nebudu mít sílu ho vyhodit. Leda bych mohla potěšit nějakou Popelku, které chybí pravý střevíček v délce 16 cm. Nepotřebujete ho někdo?