Nemůžu si zapamatovat, co bylo před pár minutami, ale zajímavé postřehy ze svého dětství dám hodně přesně. Možná na tom nejsem tak bídně sama. Ale nejde jen o vzpomínky, trošku snad o zamyšlení, kam to kráčí...
Obdivuji svoje potomky, s jakou trpělivostí vedou další generaci - je báječné, že budu mít svobodně myslící, rozevláté pokračovatele rodu. Taky si to náležitě užívám. I když - je to trošku nápor na nervy.
Když jsou ti malí /no, někteří už dost větší/ u mně, pravidla volné soutěže jdou malinko stranou.
Jsem stará škola.
Když jsem byla malá a šli jsme po naší ulici, vždycky mi stiskl tatínek ručičku, když jsem měla pozdravit.
Když se řeklo, že jdeme obědvat, nedovolil by si malý človíček neposlechnout.
Když se večer přečetla pohádka a řeklo se "dobrou noc", nešel by si nikdo ještě složit puzzle.
-a to jsou jen malé vlídné ukázky -. dalo by se nastínit i mnohem drsnější prostředí - zkrátka, když rodičovstvo zavelelo, tak se poslechlo.
Byla jsem holka čiperná a lumpačili jsme do smrákání - takže když zavolala mamka, moc jsem si z toho nedělala, až když se ozval tatínek, šlo do tuhého a musely se všechny hry opustit a uhánět domů.
Před pár dny jsem s vnukem Davídkem /9let/ probírala, jaké hry teď letí. Možná se dá říct, že díky corona-19 se děti, normálně rozptýlené po různých školách a kroužcích, sešly na trávníku u domu a měly čas zahrát si vybíjenou /hele babi, vy jste to hráli na kapitána??/, na schovku, na šipkovanou, dělat bunkry...
Někdy je krok zpátky docela přínosem.
