O relativitě úděsnosti kýče

To bylo tak: měnila jsem úvodní obrázek, protože jsem zjistila, že ho mám stejný jako jeden z kolegů a navíc se stejnou geniální myšlénkou – i když jinak vyjádřenou. Nechtěně. Byla to opravdu náhoda

 a nějaký spřažený myšlenkový pochod.

Když jsem provedla náležitý jedinečný „upgrade“, zkomentovalo to mé nejmladší robě: „no mami, to je úděsnej kýč,- líbí se mi to jen proto, že sis to sama nafotila a nainstalovala “. Pro mateřské ucho slova sladší medu. Ale i kdyby to nekomentoval – je to fotografie, kterou jsem pořídila v srpnu kolem čtvrté hodiny ráno z podkrovního okna naší šumavské chalupy, když jsem tam byla sama, nemohla jsem spát /zřejmě stařecká nespavost/ a na kropení zahrady bylo ještě příliš brzy. K chalupě mám zvláštní citový vztah, velice k ní přilnuli rodiče a následně tento proces proběhl mou rodinou, protože všichni tam nechali kus práce, srdce, času, zážitků, o penězích nemluvě. Prostě jsou tam rádi a nedají na to místo dopustit.

Na mě zbývá starání o zahradu a dvě domácnosti – nikdy nevím, jestli chybí strouhanka doma, nebo na chalupě, takže pak mám dva balíčky na chalupě a doma p.d. Soli naopak dvě kila doma a na chalupě si můžeme jít líznout ke krmelci do lesa. Skleroza je mrcha bezcitná. Chci říct, že bych si chalupu sama nikdy nepořizovala…

Ale všechno, na čem tam oko spočine, má pro mě významnou a známou historii. Když si koupím nový keřík a jdu ho zasadit, vezmu do ruky rýč, kterým tatínek zrýval zahradu, když servíruju bramboračku starou naběračkou, ptám se, kolik „šufánků“ si kdo dá, protože se tak ptávala maminka, když nám navařila.

Cokoliv tam vyfotím, by mohlo mít svůj bohatý rodokmen, který dopodrobna znám a s notnou dávkou sentimentality jsem ochotná o něm komukoliv povykládat. Je to tam vlastně všechno jeden úděsnej kýč. Ale jak pro koho.