O přáních postupných a definitivních.

Vždycky nakonec dostanete, co nesmírně chcete, jen to má tu malou vadu, že to dostanete, až když už chcete dávno něco jiného.

Když mi bylo pět, měla jsem kočárek na panenky – ale ne ten hluboký na miminka, alebrž  sporťák, čili kárku. Vozil  se v něm svorně můj nejoblíbenější  lehce opelichaný plyšový medvěd s velkou kudrnatou bakelitovou  mrkací panenkou v kostkovaných šatičkách .

Ten hluboký kočárek jsem si moc přála. Tak moc, že mi ho Ježíšek nadělil, když mi bylo sedm. Jenže to už jsem nutně potřebovala panenku-mimino s vycpanou prdelkou.

Když jsem měla šestnáct a tělo tvarované jako Marilyn Monroe, chtěla jsem vypadat módně  jako Twiggy, s rozměry žehlicího prkna.  K relativní vyhublosti jsem se dopracovala až díky našim synům, kteří mezi sebou mají věkový rozdíl 19 měsíců –  tomu kdo zažil, netřeba vysvětlovat – většinou lítá každý jiným směrem a vy je stíháte rychlostí hráče amerického fotbalu.

Jenže to už jsem toužebně vyhlížela konečně vlastní byt. Pak větší vlastní byt.

Při úspěšném zahnízdění běží život takovým tempem, že snad i mizí velké touhy – jsou nahrazeny stovkami malých, ze dne na den, z jednoho školního roku dětí do druhého – ze základky na střední, ze střední na vysokou… - a najednou se z toho všeho otřepete a zbývá jediná  – zdraví.

A už vám nepřipadá  notoricky oposlouchané přání „pevného zdraví“ vůbec banální.  Všechny předchozí prkotiny a životní plány už se splnily. Zůstává tahle jedna touha, někdy nesplnitelná, zato napořád.